Zlato.

Jsi mojí, drahá! Ve mně vášeň vzrůstá. –

Smím líbat vlas tvůj, měkkou tvář i ústa

i na rameni šat.

Jen zlatá sponka na tvé šíji bílé

mým retům vřelým brání zarputile

tě celou zulíbat.

Pryč se zlatem, mé ostýchavé dítě,

což chladný kov ten v prsa nemrazí tě

a neplaší ti sen?

To rudé zlato věčně kletba tíží,

za jeho leskem černý hřích se plíží

a bol a slzy jen!

Slyš, drahé děcko, co báj vypravuje:

Kdys cherubín na bílém mráčku pluje

se nad Saharou nes. –

Po žhavém písku trapnou žízní hnaná

se táhla v dálku smutná karavana

a za ní zhouby děs.

Jich cestu značí chladné v písku trupy, –

dav šakalů a děsný krákot supí

krok jejich provází.

Zář naděje vždy víc a více bledne,

zrak marně slídí v poušti nepřehledné

po stínu oásy.

V tom na skalisku v rouchu mladé ženy,

pln božské krásy, sluncem ozářený

se cherub zjeví jim.

Hnut útrpností novou naděj hlásá:

„Ó neklesejte, blízko vaše spása,

je pramen směrem tím!“ –

Ó, jaký ples! – Vše naděj oživuje

a cherub – žena, – v dálku ukazuje

jim dlaní bělostnou. –

Tu Arab jeden zlatý řetěz zočí

na jejím hrdle. – Lačně po něm skočí

a tasí dýku svou.

Hrot blýskající v bílá ňadra stopí

a drsnou pěstí drahou kořisť chopí

a klidně spěje dál. – –

Hle, oasa už v daleku se jeví. –

Na zprahlých rtech jim zazvučely zpěvy

a nový život vzplál.

O závod vše se řítí v honbě divé. –

Lze rozeznat už palmy jednotlivé

i studně vroubení.

Už na blízku je vykoupení čeká. – –

V tom tichne vše a pouští do daleka

zní výkřik zděšení.

Ha! pramen vyschlý, palmy ztrouchnivělé! –

Bez dechu stojí, smrť na horkém čele,

kol zoufajících sbor.

Hle, ruda zlatá svítí na dně zřídla. –

Však nad hlavou jim šumí orlů křídla

a vzduchem vane mor! – –

Ó, pryč s tím kovem se tvé šíje bílé,

ať zlíbám tě, mé děcko roztomilé,

než překvapí nás den!

To rudé zlato věčná kletba tíží,

za jeho leskem černý hřích se plíží

a bol a slzy jen!