ZLATO RÝNA.

Sen spustil roušku přes lakotný svár

těch božstev barbarských. Jest noc, a v stínu,

jenž nesečtená století je stár,

tmou bezhvězdnou se valí vlny v Rýnu.

V šum temné řeky hudba divoká

trub dálnou vřavu s vírem bubnů mísí;

sluch ucpává si noc, ta bezoká,

chce spát, a nevhod ji ten jekot křísí.

Tož přehodila těžký, černý plášť

přes proudu tok a ryčný zvuk v něm tlumí;

syk chraplavý jen, jako hadí zášť,

tmě prozrazuje, hroznýš Rýn kde šumí.

A sen mě vodí po břehu těch vod;

stín v stínu jsem, zřím v stíny vln a věků. –

Hle! V hloubce řeky svítá žhoucí bod

a dlouhá stopa zlatne v jeho vleku.

Zdaž luny záře do vln vylitá,

zdaž ohon vlasatice v luzném lesku

neb odsvit hvězdy temnem prokmitá?

Ne, žádných světel není na nebesku.

Nic nezrcadlí proud, a přece tam

jak rozpuštěná kadeř cherubína

se zlatě vlní jas, – to není klam!

Či v báji jsem, a plá tam zlato Rýna?

Jest to ten poklad, o nějž surově

se rvali chtiví bozi kraje toho,

a vzejde oň zas v děsné obnově

ten hrabivců boj násilný, kdo s koho?

A záře roste! Slunné hvězdice

jak jiskry srší velkým světlem ze dna...

hle! Z tmy se noří věže – – Kostnice!! –

Ó, záře mocná! V lidstvu všem jen jedna!

Tys ohně největšího popelem,

žár jehož proudem věků neshasíná!

Ty božstev krásnějších jsi údělem,

tys vyšší poklad, dražší zlato Rýna.

Tví katané tě vmetli v řeky klín,

vždy zázračně tam plá tvůj popel žhavý,

a žádná spousta dob a žádný Rýn

ho neshasí a v moře neodplaví.

Ten žhavý popel v žárů tisících

vždy zas nám vírou v spásu lidstva ožij, –

a syp se na témě všech křivdících,

kdo šlapou právo lidské – pravdu boží! –

Tak zvolat chci, jak duší dojatou

té záři převelebné blahořečím, –

v tom, vzrušena, zřím s paží vzepiatou,

že bdím a pod paprskem v temnu klečím.