ZLATO V HOŘE.

Na hod Boží do chrámu šla Marta,

vdova, matka s hochem vedle ruky,

když v tom ozvaly se z nenadání

mikulovských zvonů krásné zvuky.

Jako střelou roztrhla se skála;

zlatojasná cesta vedla do ní;

matka žasnula – i zdálo se jí,

že tam v hoře zlaté zvony zvoní.

Dodala si ducha, s hochem vešla.

Zlato, stříbro v kupách tam se stkvělo;

nabrala si, na venek to nesla,

zvonů znění neustále znělo.

Po čtvrté již vyšla s klínem zlata.

Zvony ztichly, srazila se skála

jako střelou. Marta vykřiknula,

zbledla na smrť – osiřelou stála!

Synek za živa že pohřben v hoře!

Marně matka na skálu se vrhá,

bije do ní zkrvavenou rukou,

ze zoufalství vlasy sobě trhá;

volá: „Bože, nade mnou se slituj!

zlato vezmi, ale vrať mi syna!“ –

Marně volá, skály nerozvolá;

klečíc pod ní, chvěje se jak třtina.

Rozběhla se k městu, vyděšena

zpovědníka na radu se ptala,

všechno zlato vynesené z hory

opuštěným dětem věnovala.

Minul rok. – Zas podle téže skály

vdova Marta pospíchala k městu.

Zvony zazněly a skála pukla.

Marta dovnitř zlatou vidí cestu.

A hned po ní do skály se žene,

běží sebrat aspoň synka kosti.

Však co vidí? Hoch je zdráv i vesel,

očka se mu svítí od radosti;

matku volá, vítá sladkým hlasem,

řka: „Mně dobře bylo, matko milá,

po celou noc bílá, krásná paní

hrála se mnou a mne konejšila.“

Matka rychle popadnuvši hocha,

ven ho nesla nejkvapnějším krokem.

Dozněl zvon a srazila se skála,

jako tehda před tím smutným rokem.

Ale jinak bylo Martě, matce!

V náručí svém nalezence tiskla,

blažeností mateřského srdce

slza, perla v oku se jí blyskla.