Zlatohlavec.

Vůkol ticho velebné. Godula, hle, šumná,

jako spící obryně k nebi pne se dumná.

Jako spící obryně, pohroužena v snění –

zlatohlavec, hadí král, dlí jí na temeni.

Dlí tu tiše od věků, v mechu ukrývá se,

zlatá jeho korunka v čarovném plá jase.

Plna perel, démantů, korunka se třpytí

a jak skvoucí drahokam do daleka svítí.

A za jasných večerů, v luny snivém lesku,

kdy těch zářných, smavých hvězd plno po nebesku,

kdy tak ticho v smrčinách, v porubiskách, v klestu,

zlatohlavec k údolí vyhledává cestu.

Ku potůčku putuje, kdež ty vlnky smavé,

jak ty děti v palouku laškující, hravé,

jak ty děti v palouku, jak ty laňky čilé,

hopkující oborou ve hře rozpustilé.

Zlatohlavec na břehu korunku svou skládá,

do potůčku noří se, ke dnu vody padá,

s vlkami si zahrává, válí se a houpá,

tělo svoje mohutné spokojeně koupá.

A ty vlnky bublavé v hrkotavém reji

zlatohlavci pohádky, zvěsti vyprávějí

o princeznách spanilých, o palácích krásných,

o jeskyních tajemných, říčkách stříbrojasných – –

A na břehu korunka v záři hvězd se třpytí

a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí. –

Zachtělo se ovčáku, zachtělo se zlata,

duše jeho lakotou nezřízenou jata.

Uloupiti korunku zlatohlavci prahne,

krále hadů stopuje po večery drahné.

Srdce jeho vášeň zlá proniká a svírá,

z očí jeho divokou hrabivostí zírá.

Nemá stání, pokoje, hříšný zisk ho svádí;

v bdění, ve snu pekla duch k loupeži mu radí.

Stokrát ovčák plíží se chtivě ku potoku,

stokrát ve svém úkrytu připraven je k skoku,

ale stokrát předtucha děsivá ho sráží,

stokrát zlého od činu zdržet se ho snaží.

Ale kdysi, překonán divokým svým chtíčem,

ovčák svého z úkrytu vymrští se míčem,

chtivě skočí k potůčku v divých tužeb změti –

s uloupeným pokladem ruče v dálku letí.

Pádí k předu, hlavu zpět neotočí v spěchu,

přese strže, výmoly pádí bez oddechu.

Pádí – však už neví kam, smysly se mu matou,

opojené pomyslem na korunku zlatou.

Přes potoky, doliny, přes kamení dále

prchá jako šílený v jednom kruhu stále! – –

Plují vlnky potůčkem, šumí, šepotají,

s hadím králem důvěrně, družně zahrávají.

Zřel on dobře ovčáka, věděl o loupeži,

ale dále v potůčku bezstarostně leží.

Šplouchá se a omývá, převrací se, houpá,

tělo svoje mohutné spokojeně koupá.

Však už na břeh šine se a v noc tichou kolem

sykot jeho úsečně, ostře zazní dolem.

A kolkolem Goduly, jaký ruch to, chvění?

jaké náhle se všech stran divné ševelení? –

Hadů druž to z úkrytů ze všech stran se rojí,

jako vojsko veliké, připravené k boji,

z děr se plíží, z výmolů, z křovisek a z mechu,

k svému králi staví se v bojechtivém spěchu,

do šiku se srovnává a se svojím králem

za ovčákem plíží se v spěchu neskonalém.

A kol, jako před bouří v stromoví a v listí,

hadů hrůzným sykotem vzduch se chvěje, sviští,

a ty luhy dumavé, a ta země celá,

jakoby se hýbala, jakoby se chvěla,

a ten sykot příšerně kol a kol se třese

a do dálky výhružně za ovčákem nese. – – –

Zlatou v ruce korunku, v oku požár divý,

prchá ovčák bez dechu přes role a nivy.

Prchá jako šílený, bez ustání pádí,

slyší z dálky příšerný, hrůzný sykot hadí.

A vše jeho myšlení, a vši jeho duši

úzkost, bázeň bezmezná nenadále zkruší, –

slyší, jak ten děsný ruch stále blíž se valí,

cítí, sám jak umdlévá, jak se oko kalí,

cítí, hadů mstivý voj blíž a blíž jak pílí,

prchá, prchá divoce, slední napnuv síly – – –

Ale marně! – – – Ještě mžik – – – Tu však lup svůj zlatý

ovčák náhle odhodí, hrůzným děsem jatý! –

Zastaví se plazů voj, nad korunkou stane,

ve mžiku jež králi zas v dálku s čela plane.

Rozprchnou se hadi kol, stichnou lada širá,

ovčák v dálce smrtelný s čela pot si stírá.

Smrtelný si stírá pot, vděčně k nebi vzhlíží,

s něhož měsíc úsměvně nad zemi se níží.

A nad krajem zamlklým Godula, hle šumná,

jako spící obryně vzhůru pne se dumná.

Jako spící obryně, pohroužena v snění –

zlatohlavec klidně zas dlí jí na temeni.

Zlatá jeho korunka čarovně se třpytí

a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí.

Hledím v dálku, v rodný kraj. Vidím luhy snivé –

vidím, vidím ovčáky, loupeživé, chtivé – – –

Vidím ruce hrabivé – krev mi v žilách stydne –

zřím, jak loupí korunku v drzosti své bídné – – –

Zlatou lidu korunku, řeč to, mluvu matky,

poklad drahý, nejdražší v klínu rodné chatky – – –

Hledím také, hledím kol – slyším sykot, slyším –

však to výsměch lupičů chví se k horským výším – –

Oko moje hledá voj – – – bloudí, bloudí kolem

A mé nitro plní se nevýslovným bolem! – – –