ZLATOHLÁVEK NA CHODNÍKU

Dlážděný trotoár tovární čtvrti

sazemi porosený,

ba, ani tramwaye zvonec, jenž drtí

zběsilým lomozem ulice ruch,

s kolejí zaháněje nákladní vůz,

nejsou tak silny,

aby tě v tuto chvíli přemohly v srdci mém,

poutníčku v krunýři modrozeleném,

zbloudilý cestou do Svaté země:

zahlaholila ve mně.

Hlaholí sluncem, vůní, zeleněmi,

jdu horkou sečí zmámen a němý,

vzduch pryskyřičný se tetelí,

var pudů je všecko a radost šumí

od palouků jasných až po černé chlumy,

a každé stéblo, každý list

obtěžkán je životem.

A ty jsi já a já jsem ty,

létáme spolu na květy,

do bílých květenství zapadáme,

hoj, jaké to vonné peřiny máme,

a letíce bzučíme, my dvojplošníky,

táž je to píseň: Živote díky!

neumíme nic jiného.

Nám je tu všecko docela prosté,

jak to tak chvěje se, proniká, roste,

slunce i rosa, hlína i keře,

láska i hlad, život i smrt,

dlaň života hladí nás po krunýři,

dva krát dva je čtyři,

noc přichází po dni.

Jsme také všickni tu bratři jen rodní.

Jsem-li já větší než tamhle ta jedle?

Jsi-li ty menší než srna v houští?

Motýl a strom, pták a člověk,

s jediné dlaně požehnané

béřeme sousto i doušek.

Bratříčku, viz, jak všecko se raduje,

bratříčku, vzhůru! Jak se to popluje

tou rodnou sečí!

Slyšíš mě, slyšíš-li,

což jsme si nevyšli

za dobrodružstvím a sluncem? – – –

Je živ či mrtev? Jak drahokam leží

v štěrbině mezi kameny.

Leč továrny rostou tu, zdi, střechy se věží,

v nich vězněny zdají se plameny,

z nich dýmy a puchy zaplavují

velikou stoku ulice,

vzduch vaří se jako špinavá voda,

pohyb je shon a myšlenky zlé jsou

a každý tvor a každá věc

klesají vinou či zármutkem.

Oh, zabloudili jsme. Zabloudili?

Zatím co mrtev čekáš tu na mimojdoucí nohu,

až rázem rozšlápne tě lhostejnou botou –

živ, bratříčku, já a ještě si vybrati mohu:

smrt na mechu – smrt na dláždění...

živ jsem a – smuten nad vřavou a slotou,

tu soucitem jat, tu hnusem na nároží stávám

před davy, auty, lopotou denní,

po kouscích celému světu se dávám,

křičel bych někdy, jak odporem se dusím,

a přece věřím a přece musím –

nepatře k národu mizerů

diplomatických a žurnalistických,

ne k bohatým trubcům a zbohatlým lichvářům,

šíleně nenáviděje republiku měšťáků,

za kterou omylem prolévali jste krev –

pro demokracii, jež rodí se a vstává,

můj rýč se aspoň namáhá tu,

než přijde parní pluh a válec

proletariátu...

Bratříčku, jak jsme daleko dnes

od svaté země zelené!

Došuměl pro tebe potok i les,

tvé poslední lůžko je kamenné.

A mně se zdá, že ani pro mě jiného už není:

zahyneme oba na dláždění.