Zlatohlávek ohnivý.

Kde po pás v sněhu dumá lesní chata,

den v červánkovém plášti k hvozdu táh’,

a hojnost kapek taveného zlata

chvěla se na sosnách.

Hle, kterak v slunci mění se a skvějí,

na bílý s oblak padajíce sníh,

a poskakují v rozpustilém reji

jak živy na větvích.

A věru, ony krůpěje jsou živy;

jeť ohnivých to zlatohlávků rod,

an slaví pokraj zasněžené nivy

svůj novoroční hod.

Zda každý živou kapkou zlata není?

Jen pohledněte na čilý ten dav,

jak hrdě nese v poskoku a pění

svůj zdobný zlatohlav!

Ej, kmitá se to stromu haluzemi

jak okřídlená četa žhavých střel,

snad krůpějemi slunce padli k zemi,

když Bůh je utvářel.

Teď živé zlato na hlavě jim raší –

a kterak hebký je ten něžný skvost –

jen nezpyšněte, zlatohlaví braši,

mou slyšte upřímnost!

Víc skvost mi ten, jenž z ňader se vám prýští,

než ozdobného peří zlata směs;

kdož pak teď ctí, co na hlavě se blyští?

co v hlavě, platí dnes!

Nech třeba slunce na kabát nám sletí

a hvězdy svítí s dvojích náramnic,

když nejsou hvězdy v mozku ladné spleti,

na šatě nejsou nic!