[Zlatý horizont] (Část čtvrtá.)

Mrazivý chlad jen, tepla ni trocha

ovívá duši Zenova hocha,

zdá se mu briga prokletou lodí,

palubou jejíž příšery chodí,

za pasem ocel satanem skutou,

v srdci svém vášeň nelidsky krutou

a oči jiskry sršící zlobou,

nikde však úsměv zářivou zdobou.

Z jediné jenom Zenovy tváře

vyzírá jasné pohody záře,

záře jež svědčí o svatém míru,

jenž vzácným v žití bouřlivém víru.

Tvář tato, v níž mír svatý se zračí,

dítěti zcela k potěše stačí.

Na ni svým zrakem spočine dlouze,

vášnivé stěží odolá touze

hlavu svou malou přichýlit blíže

na prsa muže, k němuž je víže

oddanost vroucí, důvěra slepá,

sotva jež marně na srdce klepá.

Zří Zeno děcka projev ten tklivý,

rozumí, zrak co praví mu nyvý,

a již se ruka pozvedá z lásky,

by děcku zlaté přejela vlásky,

hladíc je jako pečlivá máti,

jíž na dně moře souzeno spáti.

Nikdo si z chasy nevšímá obou,

všem touto tane na mysli dobou

přetučná kořisť korábů prince

s poklady, které pražádná mince

hodnotou nezná vyvážit svojí,

s nimiž se báje úžas jen pojí.

Jsou chvíle, brigant snílkem kdy bývá,

kdy vise luzné před zrakem mívá,

kdy blouzní, šílí vášní zlou sveden

uchvátit v moc svou pozemský eden,

eden, kde modla týčí se zlatá,

všem lidem zištným, lakotným svatá.

Pohrdá Zeno takovou choutkou,

nechce být dále soudruhů loutkou,

za jiným přišel účelem přece.

Pospíšil pustit ze zlaté klece

svou milou Eglu, plachou jak ptáče

v zajetí, která pro něho pláče,

která se teskně do dáli dívá,

čeká, když dní se, s večerem stmívá,

když slunce na báň modravou vchází

i noc když na ni hvězdy své sází.

Čím větší dálka milence dvojí,

tím úže pouto lásky je pojí

a pouto to jak nebeská duha

se sklene z duše do duše druha,

čarovná duha paprsku citu

jiskřicí v barvách skvělého třpytu,

ve třpytu, který perlami hraje,

slzami, jež jsou vyhnanců ráje,

vyhnanců širým bloudících světem

dědictvím, kteří zůstaví dětem

svou bolest a své krvavé snění,

jež život v rudou zahradu mění,

kde kvetou vonné nachové růže,

bolesti růže, krvavé růže

– růže, jichž vůní opojné vzdechy

podají duši zraněné těchy,

že zdá se trpět rozkoší pouhou

a štěstí zemřít bolestnou touhou.

Co Zeno mravní sílu svou křísí,

tu v jekot vln hlas strážcův se mísí,

jenž náhle hlučně svolává druhy,

jimž třeba všem již nějaké vzpruhy,

neb život klidný na lodi nudí,

tím více toho, koho chuť pudí

v bojovném ruchu válečné vřavy

statečně bít se s nepřátel davy.

Před brigou zříti světelné body,

jak v před se šinou hladinou vody,

bod jeden zvolna za druhým plyne

a záře bledá z něho se line,

myšlénka jedna mysl všech vzruší,

každý muž brigy s radostí tuší,

že před ním loďstvo stožáry zvedá,

jež dlouho všude jeho zrak hledá,

v duchu pak řadu korábů čítá,

a že jich deset, s povděkem vítá,

toť známkou toho neklamnou jesti,

že dobré dali rybáři zvěsti;

kdož by však těchto vzpomínal v chvíli,

když stanul šťastně tváří v tvář cíli.

Brigantská chasa chopí se díla,

na místě je i nejmenší síla.

Zenovu děcku maličké práce

konati káže kapitán krátce;

žert není žádný s ohněm si hráti,

na koráb prince útokem hnáti,

jitřenka z rána jak jenom vzejde

a bouře noční stiší se, přejde.

Rezavé dělo strýc brigant čistí,

že bude hřmíti, soudruhy jistí,

vypráví o něm kroniky celé,

vítězství jak kdy dobylo skvělé,

s úsměvem na ně blahým se kouká

a slyší v duchu, jak už zas houká.

Palubou stín se za stínem mihá,

ten něco na zem klade, ten zdvihá,

ten ostří brousí břitkého meče,

a jiný pistol nabijí kleče,

střelivo kdosi ochotně snáší

a Hubert v dílo náladu vnáší.

Opodál Zeno nečinně sedí,

na rej ten noční zadumán hledí

a časem k nebi obrátí zraky,

kde hvězdy mnohde problesknou mraky.

V duši své cítí jakési hnutí,

které jej zločin překazit nutí,

přihlížet nechce klidně dál k činu,

pro který měl by na duši vinu,

jež by mu život měnila v peklo,

jímž rudé moře krve by teklo,

jež by ho běsy děsila za dne,

stín za ním temný na zem jak padne.

Zachránit loďstvo princovo zkusí,

na cestu nocí vydat se musí,

vezme si dítě do člunu k sobě,

nelze přec nechat brigantům robě.

Pod křídlem noci skryt zrakům stráže,

je třeba složit díla zdar v paže

a veslem vládnout s nadlidskou sílou,

až krev se každou rozproudí žilou.

Co Zeno plán svůj osnuje v duchu,

jeho mu jméno dolehne k sluchu;

kapitán Hubert po něm se shání,

o jeho skrytu nemaje zdání,

chce jemu říci v rozporu s druhy,

že doba žádá skleslých sil vzpruhy,

že nutno chase klidu již přáti,

neboť před bojem dobře je spáti.

Hubertu krev se zlostí jen vaří,

že zbujník jakýs' shodu mu maří,

že chasu zle štve, rozbroje činí

a jeho vůdce z hlouposti viní,

řka, že je zvykem před každou bitkou

odvahu vzbudit veselou pitkou.

Pospíchá Zeno k vůdci, jenž čeká,

tvář jeho však ho zarudlá leká,

zrcadlem zdá se nejnižších tužeb,

jež spustlý člověk vzal do svých služeb.

Beze všech dlouhých okolků, domluv,

nedbaje drsných soudruhů pomluv,

pro dnešek vůdce Zenovi káže

na lodi ujat noční se stráže,

ostatní potom poroučí chase,

k spánku by připravila se.

Vleče se chasa z paluby lodní

po schodech v prostor slézajíc spodní,

ztrácí se zvolna v temnotě husté,

slyšeti její nadávky pusté.

Za chvíli Zeno samoten stojí,

proměnit v skutek svůj plán se strojí,

po přání jeho všechno se děje,

odvahu že má, štěstí mu přeje.

Náhle se ozve křik jakýs dole,

zdá se, že zbujník ovládl pole,

že veden svými nízkými pudy

s chasou se vrhl na plné sudy.

Naslouchá Zeno zbystřeným sluchem,

jak život bouří nezvyklým ruchem

roznícen mokem výborné révy,

jež krví žhavou nalévá cevy.

Okamžik tento zárukou zdaru,

je třeba jednat, dílo než zmaru

vykoná ruka rušivá čísi,

tak Zeno směle po tichu dí si

a rázem slyšet skřípati kladky,

jak člun se snáší do lůna matky,

na moře, které po bouři divé,

je tak jak tiché jezero snivé,

kterému člověk svěří rád sebe,

že zří v něm odlesk hvězdného nebe.

Z brigantů nikdo tušení nemá,

starý druh Zeno v úmyslu že má

soudruhů zklamat důvěru pevnou

a je tak zradou ošálit zjevnou,

k princovu loďstvu že chce plout tajně,

koráby jeho odhodlán krajně

před zkázou hroznou zmužile stříci

a princi všechno poctivě říci,

jak briga zítra oslavit chtěla

setkání své s ním pozdravem z děla,

jak druhům touhou zrak kalný plane,

jak všem na mysli bohatství tane,

kterého sílou zmocnit se miní,

a k tomu cíli přípravy činí.

Co Zeno v člun se spouští po laně

na prsa tiskna svěřence maně,

jemuž ve spánku klesá zpět hlava,

v útrobách lodi propuká vřava,

neklamná známka toho to pravá,

u stolu že je nálada zdravá,

kdy vtip jen srší, kdy plno žertů

a každý střídmost posílá k čertu,

při plné číši u stolu v písních

člověk nic neví o duše tísních,

chmurný mrak vrásek ztratí se s čela,

zapomní člověk starostí zcela.

Člun letí mořem tak jako šipka,

na blízku někde zašplíchne rybka

a samy zní zas rytmické zvuky

vesel, jež Zeno nepustí z ruky.

Ráz na ráz vesla do moře bijí

a letem místo rychlý člun mijí,

od brigy spěje dále a dále

blíže se k lodím princovým stále.

Zeno svou cestu bojí se měřit,

přestal by možná silám svým věřit,

strach kdyby zničil chabou mu naděj,

svěřil by život moře dnu raděj.

V srdci jak hrot by ucítil nože,

vykřikne Zeno: Slituj se, Bože!

Strachem mu údy smrtelným strnou,

v mysl se hrozné myšlenky hrnou!

Oči své upře do dálky širé,

kde marně pátrá v temnotě čiré,

korábů světla zjeví-li kde se,

jež shasla jak svit bludiček v lese,

v bažiny který pocestné svádí,

nešetře jejich stáří ni mládí.

Zenovi k radě rozum vzít zbývá,

zda vést má člun svůj tam, co se stmívá,

a nebo nazpět vrátit se má-li,

kde se zář brigy rozplývá v dáli.

Na brigu vstoupit brání mu odpor,

dále plout více nachází podpor,

duše pud jakýs nabádá, nutí,

na zdařbůh v plavbu by se dal s chutí!

Vnitřnímu hlasu Zeno se poddá,

přemůže hrůzu, v nitru jež hlodá,

a nový rozmach učiní vesly,

by vlny dál člun opětně nesly.

Rád je, že dítě o strastech neví,

snad otec ve snu před ním se jeví,

snad matka blíže k němu se sklání,

tvář jeho líbajíc v pousmání.

Ve člunu Zeno za této noci,

na pospas vydán živelní moci,

promýšlí sobě k poslední mezi

obtížnou, spornou životní thesi,

přemýšlí o tom, duch, tělo co je,

co krása značí, co dobro, zlo je,

zda člověk sám má po štěstí bažit,

nebo zda může lidstvo jím blažit,

zda pro svět širý znamená člověk

tolik jak krátká vteřina pro věk,

a na změt všech těch otázek tichých

má řadu pojmů prázdných a lichých.

Oč lépe děcku, jež klidně dřímá

a v ručce svojí amulet třímá,

amulet z mědi s obrázkem Panny,

jíž dala děcko máť do ochrany.

Dlouho již vesly ruce dvě vládnou,

dlouho jde mysl pustinou zrádnou,

když náhle vesla vypadnou z ruky

a blízko znějí podivné zvuky.

Překvapen Zeno, kdo to je, hádá,

zpěv libý v ústa najady vkládá,

v tom z mraků měsíc vyjde však celý

a zraku obraz zjeví se skvělý –

korábů deset mizících v šeru,

zda očím věřit, neví teď věru. –

Na lodi lehkým dotekem ruky

čaruje z loutny tklivé kdos' zvuky,

zvuky, jež život probouzí v květech,

jež kvetou dole v podmořských světech,

kde rudý ze skal vyrostlý korál,

pod nímž svůj pějí najady chorál.

Delfíni z hlubin zrádných se noří,

podivný přísvit magický hoří

na jejich hřbetech lesklých a hladkých,

vábí je k lodi moc tonů sladkých.

Pod vodou planou jiskry dvě jasné,

snad to jsou oči najady krásné,

jež prchla z kruhu podmořských družek,

střežena špatně sborem svých služek.

O lásce píseň poslouchá ráda,

zář se jí v zraky zelené vkrádá.

Náhle se cosi na vodě blýskne

a pak hlas jakýs vesele výskne,

na to hned shasnou tajemné zraky.

Měsíc se schová za šedé mraky.

Najada v hloubku zase již spěje

a Tryton šťasten nahlas se směje,

že brzo její vyslídil stopu,

nesa jí perel duhových kopu.

Do písně kdosi celý cit vkládá,

čaromoc zvuků z bledých mlh spřádá,

prchavé zjevy, fantomy lůzné,

beroucí na se podoby různé.

V pohádce Zeno žije-li, ptá se,

poutavé, krásné všechno mu zdá se,

bytosti nikdy nezřené v žití

očima z temnot tajemných svítí

a jemu tiše šeptají věci,

jichž v světě širém nežijí svědci.

Zeno svou duší akordy ssaje

a peruť písně nese ho v kraje,

v kraje, kde radost, nižádný smutek,

kde každý sen se promění v skutek.

Stříbrná struna doznívá dlouze,

tak jako srdce, když puká v touze,

je konec rajské orgie tonů,

ještě jen v duši echo zní zvonů. –

Mezitím co duch krásou se spíjel,

na obzor Phoebus s vozem svým vyjel,

leč mlha, která z rána vždy bývá,

spřežení jeho nádherné skrývá.

Nesmělé světlo, poslem jež dnu je,

z paprsků bledých zlatoháv snuje,

svět celý náhle z temnoty vstává,

světlonoš zlatou perutí mává.

Mlha se trhá, obzor plá, hoří,

koráby prince z šera se noří.

Závratí hlava Zenu se točí,

zjítřené dlaní zastírá oči,

svítání zve ho k činu teď znovu –

zavolá na loď hlasem jak z kovu,

volání jeho dlouhé zní táhle

a řadu postav přivábí náhle,

z jichž středu jedna, jež jejich chloubou,

stříbrnou hlásnou táže se troubou,

kdo přišel jejich mír a klid rušit,

se světem celým styk když chtí zrušit,

když chtí se vzdálit v pokoji, tichu

bezpráví, zloby, zločinu, hříchu.

Vyslechne Zeno řeč vlídnou málo

a rce, že blaho jejich mu stálo

před zrakem, když k nim cestu zlou vážil.

Jen Bůh ví, na ní útrap co zažil!

Na moři širém za tmy je hledal

a ničím v tom se zviklati nedal,

co jednou pevně předsevzal sobě,

že nesmí v oběť brigantů zlobě –

brigantů, kteří v krvi se brodí –

padnouti žádná z princových lodí.

Briga, jež sotva vzdálená míli,

může se zjevit každičkou chvíli

a potom po vší záchraně veta,

brigant je vždycky podlý jak sketa,

nešetří oběť bezbrannou ani

a zdolá třeba dítě i paní.

Je nutno s místa toho se hnouti,

zvednouti kotvy, dále pak plouti,

kamkoli odsud rychle se vzdálit,

dělo kam brigy nemůže pálit.

Sbor mužů mlčky přijímá radu,

jen jeden z nich, jenž stál kdesi vzadu,

v popředí lodi vykročí směle,

je oděn řízou bělostnou skvěle

a na svých skráních věnec má z květů,

zrak plný krásných, nadšených vznětů;

poznává Zeno prince teď jasně

a shání slova, jež chtěl říct vlastně,

pozornost jeho zjevem je jata,

však přece vidí, jak měšec zlata

dopadá ve člun zvoně svým kovem,

provázen nejsa dárcovým slovem.

Princ čeká, Zeno lačně že sáhne

po zlatě, po němž mnohý tak práhne,

on ale stojí mrazem jak stuhlý,

a princi sype na hlavu uhlí,

řežavé uhlí v proudu vět stručných,

jež prosty slov jsou prázdných a hlučných.

Odvrácen hledí princ v stranu jinou,

co slova se rtů Zenových plynou:

„Odměnou zrádci měšec je zlata,

pro mne však mzda to byla by klata,

života lán svůj býlím bych osil,

na čele stigma hanby bych nosil,

prokletí v šumu stromů bych slyšel,

půda by žhnula, kam bych jen přišel.

Odměnou mojí čistá je radost,

lidskosti že jsem učinil zadost,

že dobro pouze pro dobro konám,

v naději jednou blažen že skonám.“

Řeč tato podle princova vkusu,

zostřena že je na ctnosti brusu.

Zásady princ zná Zenovy nyní,

v duchu se z křivdy spáchané viní,

okamžik cestu k nápravě hledá

a pak svou ruku k rozkazu zvedá,

v zápětí muž, jenž hlásnici třímá,

„Venite, frátres,“ na hosty hřímá.