[Zlatý horizont] (Část druhá.)

Na zámku bývá v zbrojnici rušno,

žoldnéřům v míru bylo by krušno,

křikem a hrou si dlouhý čas krátí,

po letech domů než se zas vrátí.

Na slámě jeden líně se válí

a dobré bydlo pořád ho pálí,

jiný zas s dýmkou ztrácí se v kouři,

pro špatnou stravu kdosi se bouří.

Kalista pustý popěvek zpívá

a Diviš v džbánek jenom se dívá,

Hubert kdes v koutě spravuje cosi,

zahání Zeno dotěrné vosy,

cos každý po svém způsobu činí,

tak první, druhý, tak zase jiní.

Novinu Diviš o princi slyšel

za noci, když do krčmy si vyšel.

Dvořanům víno jazyk jak svlaží,

zví každý, co jej nejvíce blaží,

zámecké klepy z okolí krále,

jichž na sta bují po krčmách stále.

Napilý Diviš vousy si hladí,

k úsměvu tvář si nevlídnou ladí

a potom dá se v rozpravu s druhem,

zabéře silně rolník jak pluhem,

slovem svým pádným všechno jen drtí,

mnohý se jako na jehlách vrtí,

což řeč zlá kdyby dolehla k slechu

někomu, kdo je z králova cechu.

Deset prý lodí vyplulo v taji

za temné noci k dálnému kraji,

břemeno velké každá z nich nesla,

tak že jí stěží pohnula vesla,

bezvětří bylo a hvězdy plály,

na klidném moři odlesky stály.

Malému loďstvu sám princ byl v čele

a vezl s sebou poklady skvělé,

smaragdy, stříbro, topasy, zlato,

což bylo zemi ubohé vzato,

i muži větší druhých o hlavu

zmizeli s nocí osudnou z davu;

lid ztratil svoje nejlepší rádce,

zůstav jak siré bez hlavy stádce,

domácí vzácné, spanilé krásky,

brunety, plavo i rusovlásky,

s princovým celým vznešeným dvorem

odpluly všechny na lodích skorem.

Kam kdo ví, kdo zná cíl cesty dlouhé,

by zdání jenom nezjevil pouhé!

Žel nikdo nezná, povzdychne Zeno

onoho kraje neblahé jméno,

neví, zda poušť tam vypráhlá leží,

anebo ráj tam zelený svěží,

co ale potom všem mi jen sejde,

toť zlá věc, Egla domů že nejde.

Znáte ten domek, přátelé drazí,

po němž se břečtan vine a plazí,

samoten zcela za bránou stojí

a zraky poutá façadou svojí,

v něm bílá síňka, jasmín kde voní,

ta vůně vše, co zbylo mi po ní.

Diviš, v němž oheň bojovný hárá,

za slova marná soudruha kárá,

tak vece: „Mužná odvaha, síla

je věno, které v kolébku víla

dala nám jednou při narození,

nač tedy tvoje truchlivé snění.

Svou hlavu zvedni v bujarém vzdoru

a rci, že s ďáblem utkáš se v sporu,

na moji peklu propadlou duši,

řeč tato lépe vojáku sluší.

Můj brachu, už v hlavě mé jasní,

tvou milou Eglu otec sám vlastní

odevzdal princi bludnému darem,

zda krev se v těle nebouří varem!

Počkej, já brigu vypravím v moře,

dřív nežli vzplane úsvitu zoře,

strýcova briga ta rychle letí,

jak by ji hnali ďáblové kletí,

bude to honba divoká věru,

však my je najdem v určitém směru;

tušení já mám, jež zklame sotva,

že kdesi blízko spuštěna kotva.“

Hubert sluch bystří, řeč ta mu hudbou,

vždyť přece jenom určeno sudbou

v zápase měřit síly jen svoje,

podnikat bitvy, krvavé boje,

proto se chutě ze země vzchopí

a v rukou pevně svíraje kopí

ku všem svým druhům promlouvá směle,

zdá se, že nový cítí žár v těle:

„Nevlídno, trudno je mezi vámi,

já dále takto nechci být s vámi,

chci divý tanec zatančit s smrtí,

jež v spárech svých vše napořád drtí.

Hola hej! Meč nač musíte nosit,

když hlavy nesmí rubat a kosit,

teď doba všem vám příznivá kyne,

liknavý kdo je, rozkoš ho mine,

nuž slib mi dejte, slib slavný vůdci,

že ještě dneska trest dáte svůdci.“

Jak v povel všichni tasí své kordy

a ryk se ozve sveřepé hordy:

„My přísaháme poslušnost, kázeň,

za tebou půjdem, neznáme bázeň!“

Ryk v stěny bije, vyrazí z domu,

vyplaší z hnízda na blízkém stromu

ptáčata malá s perutí šedou,

na hlavě s modrou chocholkou bledou.

U okna Zeno v snění se hrouží,

dívá se, ptáci jak venku krouží,

jak krouží, než se vznesou do výše,

v prostoru volném svěžest kde dýše,

a touží, touží ptákem být v duchu

a křídly mávat, letět ve vzduchu,

za Eglou letět na širé moře,

v objetí jejím ztišit své hoře.

Zaletí ptáci k vysoké věži,

zří je už Zeno na římse stěží.

Odpoutá zrak svůj od pěvců drobných,

na chrámu oknech ulpí však zdobných,

stlumený svit se za nimi mihá,

tam oltář starý známý se zdvihá,

kde stín se plachý rozplývá v šeru,

tak dlouhý bledý jak abbé věru,

jenž léta dřímá v klášterní hrobce

v kamenné chladné podzemní kobce.

Co Zena obraz dětských let jímá,

ve zlosti Hubert na něho hřímá:

„Nač mrháš sněním zbytečně sílu,

dej ruce s námi společně k dílu,

nás vábí stříbro, smaragdy, zlato,

toť kořist značná, jež stojí za to.“

A Zeno praví: „Jen chvilku ještě,

cos srdce jímá, tak jako v kleště!

Vzpomínka čistá duši mou zlatí,

jen chvíli ještě a pak se ztratí,

až zmizí na vždy v oblaku stmělém,

pak duše má vám náleží s tělem.

Hle! Vidím chrám, kde kázával abbé

ve víře síle křesťany chabé,

rád slovo Boží v dětství jsem slýchal,

ovzduší chrámu posvátné dýchal

a tak jsem stál tam sleduje výklad.

Jak mnohý krásný dal abbé příklad!

A právě nyní abbého slova

zní mi do duše znova a znova.

Vše přelud! S Bohem, chimero mládí,

mne jinam osud určený svádí,

víc nelze s tebou ztráceti času,

v přístavu briga čeká mou chasu,

příznivé větry na cestu dují,

za krátko na lov s briganty pluji.“

Na věži právě vyzvání zvony,

zbrojnoši slyší velebné stony,

obnaží hlavy, staří i mladí,

tak někdy duše tvrdé cit sladí,

však mžikem cit ten zanikne, zajde,

stará zas krutost půdu si najde,

jak buben v divém zavíří ruchu,

polnice zvuk jak zalehne k sluchu.