[Zlatý horizont] (Část pátá.)

Baldomer kostí hrstka je pouhá,

všem lidem klne, Bohu se rouhá,

myšlénky vzdorné živí v své lebi,

pozdvihá pěstě zaťaté k nebi,

pěnou své sliny černou zem smáčí,

zem, po níž skoro léta tři kráčí.

V ostrovní bydlí jeskyni šeré,

družkami jeho ještěrky steré,

přátely dlouzí ohavní plazi,

souladu krás všech pozemských kazi.

Baldomer sedí schoulen jak kočka,

divoce malá jiskří mu očka.

Když zlobu lidí havěti líčí,

mnohý plaz hlavu do výše vztýčí,

v souhlase s řečí, od úst jež plyne,

zasyče v kotouč zase se svine.

Rozcuchán, bledý, v zedraném plášti

v plameny srdce přilévá zášti,

minulost svoji volá ven z hrobu,

příšeru hroznou zří v každou dobu,

podobu jež má vlastního syna.

Ach syna! Žel, že dítěte vina –

propast ta, která oba dva dělí

na věky, na vždy, na život celý!

Baldomer cítí pouta svých rukou,

jež byla kdysi pro něho mukou,

dávno však pout těch ruce jsou prosty,

vzpomínky jenom na ně jsou hosty.

Baldomer tvář zří dobře mu známou,

v které se rysy lidskosti lámou

výrazem vášně zvířecí pusté,

poznává řasy synovy husté,

pod nimiž krví zalité oči

po něm se stále zběsile točí.

Osudný den před zrak se mu staví,

v poutech jak s lodí proud ho nes dravý

k ostrovu, na němž svoje dny kalné

vyhoštěn tráví v cizině dálné.

Na pomstu svoji čeká tu stále,

šetřiti nechce žebráka, krále,

na břeh když smělou vkročil by nohou,

vzpínaje k němu naději mnohou.

Den co den vyjde na vrchol skály

a čeká, koráb spatří-li v dáli,

jakmile v slunci stín lodi zříti,

ďábelskou radost nemůže skrýti,

a loď když k břehu mířiti zdá se,

tu v chechtot strašný Baldomer dá se.

Loď však když míjí zem nehostinnou,

tu zas se vrací s tváří zpět zsinou,

zatíná zuby v bledé rty svoje

a v duchu ptá se, zda bez úkoje

po pomstě má jen práhnout a toužit,

určení svému marným snem sloužit.

Koho má prosit modlitbou za to,

co duši otrávené je svato,

zda Boha v nebi vroucně má vzývat

anebo hymnus satanu zpívat?

Je větší ten, jenž zkázu byl nasil,

onoho, který láskou svět spasil?

Baldomer v duchu dospívá k větě,

že rozklad všeho podkladem v světě,

nenáviděti, kolem zmar šířit,

toť k cíli značí pravému mířit.

V sluji se černé ještěrky honí,

Baldomer hlavu na prsa kloní,

myšlenky těžké lebí mu táhnou,

hubené ruce bezděčně sáhnou

po skřínce celé pobité kovem,

v koutě jež stojí pod skalním krovem.

Nehybně ruce na skřínce leží,

svou sílu, moc v ní Baldomer střeží.

Náhodou kdys ji zachránil z vraku,

pod víkem jejím zjevil se zraku

podivný prášek šedého lesku,

jenž vznícen trhá v pekelném třesku

živelní silou největší hory. –

Tím práškem řeší satan své spory!

Co trvá takto v svém zadumání,

slunce se zatím za obzor sklání

a vítr vane nad ním na vrchu,

kde třesou keře květů svých sprchu

v tisíci vonných lístečcích bílých,

třpytných jak perleť křídel motýlích.

Baldomer v spánek upadá znaven,

duševních útrap na čas je zbaven,

snad klid je duši pokleslé vzpruhou.

Hodina mijí jedna za druhou.

Na moři vítr do plachet duje,

korábů deset z dáli sem pluje,

k ostrovu stále více se blíží,

oko by pouhé zřelo je stíží,

závojem, který vlahá noc spouští

nad širou moře tichého pouští.