[Zlatý horizont] (Část prvá.)

V zámeckém sadě šeří se, stmívá,

v haluzích vítr podivně zpívá,

král cítí teskné samoty tíseň,

poslouchá tichou podzimní píseň,

velice dojat z okna ven hledí,

jak venku táhnou stínové bledí;

jak život zlomen odchází z kraje

a hudec smrt mu na cestu hraje.

Nad zámkem šedá oblaka plují,

ve hlavě chmurné myšlénky bují,

život že zajde, nový se zrodí

a to tak věčně v světě že chodí.

Proč tedy sám se přírodě vzpírá,

proč chabé síly zoufale sbírá,

k žití-li slabá pouta ho víží,

koruna když tak šediny tíží.

Má syna! V ruce žezlo mu vloží

a s vírou v pomoc nejvyšší Boží,

království svoje celé mu svěří,

vždyť v jeho moudrost vrozenou věří.

Myšlénka králi pokoje nedá,

dvořany kolem oddané hledá,

na ně pak s chvatem nervosním zvoní,

a hned jich před ním zástup se kloní.

Vyvolí král si nejmladší páže,

a tomu prince vyhledat káže,

byť sadem pustým samoten bloudil,

byť z loutny zvuky přesladké loudil

anebo kdyby s hvězdářem seděl

a snivě v dálku modravou hleděl.

Za chvíli splní rozkaz svůj páže

a princ se krále po přání táže.

V podivu němém otec se kochá

ztepilou, štíhlou postavou hocha,

kochá se blažen znova a znova,

než splynou se rtů vlídná mu slova:

„Můj Hyacinte, nejdražší synu,

viz, jak tu churav živořím, hynu,

už brzo přijde hodina moje,

kdy složím kosti stařičké svoje

tam v dÓmu, jenž se nad městem zvedá,

kde lid můj zbožný útěchu hledá.

Je čas, bych vzdal se pozemské vlády,

což mnohé oči uvidí rády,

jsem sláb pro těžký vladaře úkol,

když zrada samá zbujela vůkol,

je třeba zmařit símě zlé rázně,

připravit smělcům krvavé lázně,

nuž, synu, tvá buď koruna zlatá,

tak velí vůle otce ti svatá!“

Hyacint smutně dívá se k zemi

a k otci slovy promluví těmi:

„Korunu zlatou nechci já nosit,

dám si své čelo palčivě zrosit

stříbrnou rosou růžových květů,

jichž vůně vane z čarovných světů.

Má zem buď šťastná, nikoli velká,

v ní nebuď hoře, nikdo ať nelká,

radosti čisté posvátná záře

ať zírá z každé lidské tam tváře,

ať štěstí všem vždy v ústrety kyne,

se smrtí smířen člověk ať hyne.

Nechť každý vlastní vůli své hoví;

ať v lesích volně plachou zvěř loví

i v řekách kde chce ryby ať chytá,

ložiska v zemi hledá si skrytá.

Zákony každý v srdce ať vpíše,

ať všude láska, mír a cit dýše,

bez válek, které lidstvo tak souží,

ať každý tiché práci jen slouží;

ať zlomí meč svůj, k čemu té zbraně,

není předc draka, divoké saně.“

Poslouchá král řeč synovu smělou,

pohrává při tom sponou si skvělou,

tvář se mu v úsměv zatrpklý stáhne,

za ruku blíže dítě své táhne,

a jako v strachu o jeho zdraví

chvějícím hlasem jemu pak praví:

„Je krásný sen to, který tě šálí,

jej život jak mráz květinu spálí.

Propust jen stráže v paláce branách

a luza na všech srotí se stranách,

luza, jež z úst svých nadávky trousí,

nože a dýky na nás si brousí.

V komnaty naše ona hned vtrhne,

na zlaté tam se poklady vrhne.

Je dobře, ty můj milý brachu,

že luza leží před námi v prachu,

ta pravda věčná nechť platí stále,

že hoden úcty majestát krále.“

Princi je v srdci k smrti tak smutno,

vidí, že otci vyjasnit nutno,

jak ale neví, aby vše chápal,

aby též cítil pro věc tu zápal.

Dí zase: „Otče, mýlíš se tuze,

že chtěl bych sloužit špinavé luze,

zem má buď vlastí vybraných lidí,

z nichž každý dále než v budoucno vidí.

Moudrý buď onen, Sokrat jak býval,

ten pěj, jak božský Homeros zpíval

a jiný hrej jak Orfeus sladce,

ten čti zas fatum ve hvězdách hladce.

Některý léky z bylinek vařiž,

nemoci zhoubných zárodek mařiž

a někdo sochy z kamene tesej,

nad svým pak dílem zdařilým plesej.

Každý vždy právem místo měj svoje

a čerpej z vědy umění zdroje;

král nebuď jenom v zemi své vládcem,

ale též dobrým poddaných rádcem,

kde hlad by propuk osudem klatým,

ukoj jej rychle ovocem zlatým.“

„Zem taká,“ král dí, „ve světě není,

tu zříš jen, hochu, v blouznivém snění,

nevlídná naše přítomná doba

ví jenom, co je nelidská zloba,

ideál ryzí krásy a dobra

netýčí více člověka v obra,

v říši, jež tobě dědictvím patří,

nežijí svorní, laskaví bratři,

sok soka hledí udolat všude

a věř, že hůře za krátko bude.“

Nečeká princ již na novou radu,

a když král šedou hladí si bradu

a k stropu hledí na staré fresky,

vykládá jemu takto vše hezky:

„Nežádám tvojí říše si celé,

chci koutek jen, jenž srdce jak v těle,

ten zcela dobře k žítí mi stačí,

teď je tam zpěvné království ptačí.

Na širém moři ostrov kde leží,

na jehož březích hory se věží,

jsou stráně květů nachových plny,

kolkolem dmou se bouřlivé vlny,

tam plavce zřídka vede kdy cesta,

protože není nikde tam města,

květ i list svěží lahodí zraku,

zří-li ho v dáli trosečník z vraku.

Mne bouře tam kdys zanesla z rána,

když vítr strhal plachty a lána,

na lodi tvé, jež „Albatros“ slula

a kamsi v země východní plula.

Kde ostrov tento, neznámý lidem,

tam sen svůj v život proměním s klidem,

kéž tam by moje rozkvetla říše,

kéž by té vskutku dostihla výše,

za jakou touha stále mne pudí

a k činům nítí odvahu v hrudi.“

Otec je smířen s úmyslem syna,

neleží na něm nejmenší vina,

což lze ze srdce kořeny rváti,

věc svatou slepě někomu bráti?

Princ králi vidí změnu ve tváři,

a proto všecek radostí září,

pobízí otce, by vyslal lodě,

po širé, zrádné, bezedné vodě,

po vodě, na níž bouř bouři stíhá,

na které zkáza, neštěstí číhá,

za to však sladká odměna kyne,

loď když se v přístav hostinný šine.

Po všem tom král se ze židle zvedá,

šerem pak svítí tvář jeho bledá,

zesláblé tělo choré ho bolí,

kroky své vratké opírá holí.

Zsinalý měsíc dolů se dívá,

zelený závoj s tváře mu splývá.

Král a princ svorně jdou vedle sebe.

Starého krále chlad nějak zebe,

na prahu síně páže se kloní

a chodbou jarý prince hlas zvoní:

„Mým druhem buď, kdo krásný a silný,

kdo má rád práci, kdo je muž pilný,

cíl velký komu na mysli tane

a jako maják mlhami plane.“

Řeč prince v dáli zalehá kdesi,

vichřice vede pod okny zle si,

stromy tam láme, naříká, skučí,

až duši smutek nezměrný mučí.