[Zlatý horizont] (Část šestá.)

Po dlouhé plavbě cíl ždaný kyne,

proud zlata z oblak dolů se line,

všem svítí ve zracích břehy

pokryté květů bělostných sněhy

i nachem květů, v hroznech jež kvetou

a v zeleň svoje kalichy pletou;

krás vytoužených rajský to eden,

kam zástup princem z vlasti je veden.

Slasť božská mužům v srdci se rodí,

vítají ostrov chorálem z lodí,

velebné zvuky hlaholí z dáli,

zalehnou ve sluj v útrobách skály,

Baldomer kde svůj útulek hledá,

kde v kruhu černé havěti sedá.

Uslyše hlasy uštknut jak zmijí,

po pomstě volá, v křeči se svíjí.

Pospíchá na vrch, kde ukryt v křoví,

zří jak sem lidé vstupují noví:

V předu všech princ jde s věncem kol hlavy,

za ním se vlekou ostatních davy.

Po mírném svahu k temeni hory

pomalu kráčí mužů, žen sbory.

Po každém kroku jeví se krása,

oslněn zástup zpívá a jásá,

chvíli co chvíli zvolání čísi

v šumot a hluk se vůkolní mísí.

Astronom hledě k obloze praví:

Dalekohledu úkol to hravý

přiblížit hvězdy tomuto ráji,

kde všechno kvete ve věčném máji.

Sochař, jenž dláto v ruce své nese,

řeč takou zase mluviti jme se:

„Přeměním dlátem omšelé skály,

by pravým divem krásy se zdály.

Bard jeden snivý s larghetem zlatým,

povídá hlasem nadšením vzňatým:

Naučím ptáky zpívati píseň,

jež bratrům v dáli zahání tíseň,

znáte ji všichni, tu píseň z mládí,

která vždy k snění tesknému svádí

a duši rukou matčinou hladí,

když v světě všichni přátelé zradí.

Zeno a Egla ruku jdou v ruce,

srdce jim buší v přesladké muce,

ústa jich mlčí jakoby němá,

láska, jež pravá, pouhých slov nemá,

opodál Zenův malý hoch pádí,

s cesty ho motýl stříbrný svádí.

Temeno hory dostihnou davy

a všichni svoje obnaží hlavy,

by Bohu díky vzdali své vřelé

za jeho dary přehojné skvělé.

Baldomer v skrytu k zemi se tlačí,

co zřel, to jemu docela stačí.

Neznaje bázně pustí se srázem

a v skalní sluji octne se rázem,

hrozná jej vášeň v objetí schvátí,

přísahá, že všem naděje zvrátí.

Dopřeje hostům chvíli jen času

a pak je pošle všechny hned k ďasu.

Baldomer chystá pomalu zhoubu,

otvírá skřínku, starou svou chloubu,

ku prachu doutnák hořící klade

a potom ven se s chechtotem krade.

Na moři zlatý horizont hoří,

na vrchu lidé rodinu tvoří.

Princ v světle jasném ozářen sedí,

pozorně všichni na něho hledí,

v evangeliu lásky že spása,

svým bratrům slovy známými hlásá:

V tom náhle třesk a rachot i hřmění,

v zápětí slyšet pod zemí chvění,

pak výkřik z hrdel ozve se bouří

a rázem vše se zahalí v kouři,

plameny rudé šlehají vzduchem,

sténání, nářek zavznívá ruchem,

těla se o dešť kamenů tříští

a zkázu celou okamžik příští

dovrší novým praskotem skály,

zdá se, že o zem ďábli si hráli,

tak hrozný obraz jeví se zraku,

když zmizí přízrak hustého mraku. –

Smrť bílá tiše přechází polem,

mrtvoly, hnáty a krev zřít kolem;

umírá princ a krví se dusí,

šeptaje: Láska odpouštět musí...