[Zlatý horizont] (Část třetí.)

Co měsíc z mraků v moře se shlíží,

zbrojnošů tlupa k břehu se plíží,

v rákosí bárku skrytou zří oči

a rázem muž tam za mužem skočí.

Za malou chvíli bárka juž plyne

na místo, zář kde žlutá se line,

kde briga kotví s palubou holou,

na níž vše páchne olejem, smolou.

Na přídě stojí člověk jak socha,

zdá se, že žití není v něm trocha,

jak Diviš ale s bárky ho volá

znamením známým: „Hola, hej hola;“

tu rychle žebřík z paluby spouští

a hosty k sobě nahoru pouští.

Jde práce hladce bez hluku všeho,

každý se ujme úkolu svého.

Kapitán Hubert povely střídá,

Kalista v koši na stěžni hlídá,

plachtoví Diviš na ráhnech strojí,

a Zeno při svém kormidle stojí,

stařičký brigant pokoj si nedá,

kotvici z moře rumpálem zvedá

a tak loď zvolna z místa se hýbá,

co vlna v boky laská ji, líbá.

Na lodním můstku s vypjatou hrudí

soudruhů respekt Hubert si budí

a z jeho přísné, osmahlé tváře

vyzírá blaha vzácného záře,

má za to, že se vůdcem stal chasy,

jen pro své rudé vousy a vlasy.

Chytrostí mnoho v mládí svém neměl

a s léty rozum ještě mu stemněl.

V postoji hrdém vousy si hladí,

soudruhům ve všem ochotně radí,

je šťasten jako přemnohý z lidí,

jenž hlupák je a chytráky šidí,

má pravdu rád, jež cestu mu klestí:

„Čím větší šibal, tím větší štěstí.“

Kalista dává bedlivý pozor

na celý chmurný, nevlídný obzor,

nikde však známky života není,

jen kalné moře zdouvá se, pění.

Kol hlavy bílí rackové krouží,

v tvář vítr šlehá, až dech se ouží.

Kalista snáší útrapy svoje

nadějí sladkou stále se koje,

že brzo spatří na poušti vodní

princovy žluté bludičky lodní.

Na sudě vína z dobrého sklepu

s brigantem Diviš holduje klepu,

jsou syti oba vzácného moku,

což vidí každý na jejich kroku,

víno jim vhání krev v rudé líce,

řeč se jim plete více a více,

až z toho blouzní, třeští a šílí

po stejně ždaném kýženém cíli.

V nevšední vzácné přátelské shodě

dělí se o vše, co nesou lodě,

princovy lodě s nákladem zlata,

po němž jich duše touhou je jata.

Kormidlem Zeno jak ve snách vládne,

přemýšlí při tom o lásce zrádné,

jež snáší dneska modré ti s nebe

a zítra třeba zaprodá tebe,

však cosi v odpor tomu se staví

a srdci mluvou důvěrnou praví,

že Egla lásku neznala lhavou,

že znala jen tu upřímnou, pravou,

tu bílou, jež jak světice květ je,

a čistou, že jí špinavý svět je.

Čas míjí. Briga sem tam se houpá,

brzo se v propast žene, výš stoupá

a letí hřbetem vzedmuté vlny,

že duše všech jsou úzkosti plny.

Slyšeti není chvastavých řečí,

jen moře vztekle burácí, ječí.

Když pak zář luny prozáří chmury,

ozve se strážce volání s hůry:

Loď v dáli! Malou poutnicí bílou

bouře zlá zmítá živelní silou,

rozvírá jícen propasti před ní,

že tuší každý chvíli již slední.

Na bok když loď se nárazem skloní,

na poplach kdos' tam zoufale zvoní.

Do zvonu srdce kovové bije,

v svinutých plachtách vichřice vyje.

Zvon náhle stichne. Zoufalcům zdá se,

že briga míří rychle jim k spáse.

Naděje stébla plavci se chytí,

tím spíš, když svoje spasit chtí žití,

přijdou-li jenom ještě v čas pravý,

neb v loď se voda dere už bokem

a zkáza blíží jistým se krokem,

smrt se přes smutnou palubu dívá,

na hlouček lidí zoufalých kývá.

Rybáři jsou to, vezoucí sledě

a každý v prázdno před sebe hledě,

své děti vidí v modravé mlze,

co z očí hořké kanou mu slze.

Když briga blíže připluje k vraku,

žalostný obraz zjeví se zraku.

V rybářů kruhu, bledá jak stěna,

naříká mladá hezká dost žena.

Zří žena brigu, ruce k ní vztáhne,

chce vzkřiknout, avšak hrdlo jí stáhne

podivný pocit němého děsu. –

Briga se z blízka podobá běsu,

proklaté lodi zloducha plavce,

jenž bloudí mořem lačnější dravce,

hledaje tiché rybáře vůkol,

což prý je jeho odvěký úkol,

jak pověst stará o tom jde světem,

již rády báby vypráví dětem,

předouce v zimě konopné nítě,

z nichž muži pletou na ryby sítě.

Rybář, jenž bázeň nesdílí ženy

a vědom je si života ceny,

rozkročmo stoje, ruce za pasem,

na brigu volá chraplavým hlasem,

zda od ní z pouhé křesťanské lásky

žádat lze, by se rybářské chásky

ujala. Čeká, co bude, chvíli.

Soudruhy chabé opouští síly.

Rukou svou náhle brigant sem mává

a na to stručnou odpověď dává.

„Hned vám vše, drazí přátelé, povím,

jen co se od vás maličkost dovím,

rcete, zda deset velikých lodí,

jež se ku loďstvu královu hodí,

kolem vás plulo, či zda kdo šerem

je viděl plouti některým směrem.“

Rybář na muže pátravě zírá

a zdá se, že se odvětit vzpírá,

svou nechce hříchem zatížit duši,

otázky důvod dobře on tuší.

Rozpaky jeho přeruší brigant,

hrdě se vypne, jak by byl gigant,

ukáže na loď, jež se již topí,

a v tom zas k slovu rybář se vzchopí:

„Na východ,“ praví, „za doby ranní

plula tu krásná loď a hned za ní

vleklo as devět korábů zboží,

kéž cíl svůj stihnou v ochraně Boží,

kéž bouři zlou dnes přestojí šťastně

a slunko na ně vysvitne jasně –

a nyní čas je nejvyšší k činu,

nebo tu s bratry za řeči zhynu.“

Uslyše brigant rybáře výzvu,

na čelo sáhne, kde má svou jízvu,

památku starou z krvavé seče,

kdy břitkost poznal po prvé meče,

a potom začne vykládat starci,

že rád by všecky na loď vzal arci,

ale že tajné poslání brání

vyhovět tomu rybářů přání.

V tom směle tvrdou jeho řeč ruší

Zeno, jenž v prsa mužně si buší,

rozhorlen: „Já též brigant jsem, bratři,

a srdce krotit znám jak se patří,

ale tak krutý nejsem přec dosud,

aby mi ženy, dítěte osud

na srdci nelpěl těžké jak břímě!

Proč zasel Bůh jen citu v něm símě!“

Slovo když se rtů v pravý čas splyne,

sotva se dobrým účinkem mine,

proto teď chasa souhlasí spíše

a člun hned spouští na vodu tiše.

Zeno si sedá do člunu chvatně

a veslem vlny rozbijí statně,

chce mladou ženu i její robě

zachránit, jak to umínil sobě.

Přirazí k lodi za malou chvíli,

žena tam tichým zoufalstvím šílí

a bledé dítě pevně ji svírá,

zdá se, že strachem nezměrným zmírá.

Zeno ji k sobě pobízí dolů,

ona však váhá sestoupit v bolu,

v duši své zápas přetěžký svádí,

chce dítě spasit pro jeho mládí,

pro jeho právo k životu svaté,

váhá však, hladíc vlásky mu zlaté;

na svoji myslí povinnost k choti,

jenž s hlavou stojí svěšenou proti,

stažené brvy nad okem modrým

svědčí, že mužem zůstane bodrým

v poslední také života chvíli,

jak příklad živý, jenž druhy sílí.

Konečně skončí duše boj celý

a žena jedná, jak čest jí velí,

na pokraj lodi krokem jde vratkým,

polibkem dítě pozdraví sladkým,

a pak je vloží do rukou Zena,

šeptajíc v posled přesladká jména.

Když toto dílo nadlidskou silou

pro duši matka vykoná milou,

sotva si vzdychne, sotva jen hlesne,

bez ducha v náruč manžela klesne

a tento ret svůj k čelu jí tiskne,

co slza při tom z oka mu tryskne.

S odvahou vlastní hrdinům moře

rybáři pro smrt neznají hoře,

ztraceno všechno, loď ke dnu klesá,

chladná smrt nad ní vítězně plesá.

Člun letí, za ním vlny se ženou,

stříkají všude bělostnou pěnou.

Na Zenův plášť, kde dítěte skrýše,

na tisíc padá krůpějí s výše,

dítě se celé do pláště halí,

ač tento je již k veteši zralý,

přece však děcku dobrou je clonou,

skrývaje moře, drazí kde tonou.

Pohřbívá bodré rybáře moře.

S úsvitem ranním, s úsměvem zoře

ohnivé růže červánků budou

ozdobou hrobu nikoli chudou,

rozkošné panny mořských niv na dně

na povrch se pak vynoří ladně,

bavíce hrou se s rudými květy,

v nichž skryty rajské čarovné světy,

světy, k nimž panen podmořských zraky

často se teskně obrací taky,

když v duši touhy podivné zrají

žíti tam v modrém oblačném kraji,

kde krásné, bledé vychází hvězdy,

jež měsíc siný provází vezdy.