ZLATÝ KOLOVRAT. (III.)

„„Vstávej dceruško! již je čas,

Pan král již čeká, bude kvas:

Však jsem já ani netušila –

Nu bodejž dobře pořídila

V královském hradě!““

„Stroj se sestřičko moje! stroj,

V královském hrade bude hoj:

Vysoko jsi se podívala,

Nízko mne, hleďte, zanechala –

Nu jen zdráva buď!“

„„„Pojď již Dorničko naše, pojď,

Aby se nehněval tvůj choť:

Až budeš v lese na rozhraní,

Na domov nezpomeneš ani –

Pojď jen honem, pojď!“““

„Matko matičko! řekněte,

Nač s sebou ten nůž béřete?“

„„Nůž bude dobrý – někde v chladu

Vypíchnem oči zlému hadu –

Pojď jen honem, pojď!““

„Sestro sestřičko! řeknete,

Nač tu sekeru nesete?“ –

„„Sekera dobrá – někde v keři

Useknem hnáty líté zvěři –

Pojď jen honem, pojď!““

A když již přišly v chlad a keř:

„„„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“““

Hory a doly zaplakaly,

Kterak dvě ženy nakládaly

S pannou ubohou!

„„„Nyní se s panem králem těš,

Těs se s ním, kterak koli chceš:

Objímej jeho svěží tělo,

Pohlížej na to jasné čelo,

Pěkná přadleno!“““ –

„Mamičko, kterak udělám?

Kam oči a ty hnáty dám?“ –

„„Nenechávej jich podlé těla,

Ať jí je někdo nepřidělá –

Radš je s sebou vem.““

A když již zašly za tu chvoj:

„„Nic ty se, dcero má, neboj!

Však jsi podobna té tam právě

Jak oko oku v jedné hlavě –

Neboj ty se nic!““

A když již došly hradu blíž,

Pan král vyhlíží z okna již;

Vychází s pány svými v cestu,

Přivítá matku i nevěstu,

Zrady netuše.

I byla svatba – zralý hřích,

Panna nevěsta samý smích;

I byly hody, radování,

Plesy a hudby bez ustání

Do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,

Král musí jíti s vojsky ven:

„Měj se tu dobře, paní moje!

Já jedu do krutého boje,

Na nepřítele.

Navrátím-li se z bitvy zpět,

Omladne naší lásky květ!

Zatím na věrnou mou památku

Hleď sobě pilně kolovrátku,

Pilně doma přeď!“