Zlatý křížek.

Domkář Vojta sedí za stolem

„u tří markytánek“;

všechno s ním se točí kolkolem:

se šenkýřkou šenkýř snící,

s černým stropem kahan blikající,

židle, stůl i prázdný džbánek.

Před měsícem drahé semeno –

jaká upomínka! –

v zádumčivé zasil zeleno:

byl to hřbitov, říše bolů,

a to símě, které zasil dolů,

jeho mladá, dobrá žínka.

Nepracoval – smutek krev mu pil;

pole měl už ztvrdlé

a než ještě srdce otupil,

propil chatrč, propil všecko,

doma zbylo na kolíbce děcko

a tu v krčmě sucho v hrdle.

„Hrom a peklo! dal bych stodolu

za jediný džbánek!“

a on pěstí praštil do stolu;

spící šenkýř vylít’ s židle,

roztáh’ k němu ruce jako vidle...

tak mu zkazit libý spánek!

„Hoj, pantáto, jděte na kutě,

máte prázdnou kapsu,“

zvolal na něj šenkýř mrzutě.

„To by bylo takhle z ostra!

Kam s tou flintou? vždyť jste jako kostra! –

Jděte, jděte, jste už na psu!“

Domkář Vojta pohlíd’ sklíčeně

k svému posměvači...

vždyť měl přece děcko po ženě,

jež mu na krk křížek dala,

než se od nich na vždy odebrala,...

zlatý křížek – hoj, ten stačí!

„Já že na psu?... na psu?... hahaha!

jen tak dále vrč mi,

ještě pevně stojí podlaha!

Počkej jenom, zítra z rána

jakého to budu dělat pána,

až zas přijdu do tvé krčmy!“

Nasadil si šikmou čepici

a pak jako kníže

opustil tu divnou sednici;

jedna noha druhé noze

překážela cestou po ouvoze,

až tak došel svojí chýže.

Přišel domů – měsíc v okna lil

zář a do té záře

postýlku i děcko zabalil;

spalo v ní jak anděl svatý –

ale s krčku pouze křížek zlatý

usmíval se na domkáře.

A již ruku vztáhl po lůžku...

ach, ta tvář, ta ústa! –

zří v nich jasně svoji ženušku!

Však co na tom! lepšíť pivo

nežli křížek a to zádumčivo,

které po ní stále vzrůstá!

Bral už křížek – v tom ho zlehýnka

hrůzným snem snad jata

zadržela slabá ručinka:

„Tata, tata, mami, mami,

černý bubák bere Ježíška mi,

tata mami, mami tata!“

Jaká slova! – ach on pojednou

na tom dětském lůžku

ztratil žízeň hříšně šerednou:

hlava k děcku schýlila se –

domkář Vojta plakal jednou zase

pro dítě a pro ženušku.

Ráno pak šel opět do práce

na pole jak prve,

děkoval to ženy památce,

která jemu na rozcestí

ukázala světlý paprsk štěstí –

lásku k dítku vlastní krve.