ZLATÝ KVĚT KAPRADÍ

„Jen v noci svatého Jana

prý kvete kapradí,

kdo v lásce mnoho trpěl,

vše prý mu nahradí.

A já jsem trpěl mnoho

pro bílé tělo tvé,

až divá bolest z toho

mi bídné tělo rve.

A já jsem trpěl mnoho

pro sladkou duši tvou,

až ztrácím rozum z toho

i smysly najednou!

Já půjdu za kapradím,

až půlnoc odbije,

svou cestu neprozradím,

ať mne to zabije!

Je utrhnu a zlata

mi spoustu dá ten květ,

že z bídy svojí bláta

se vzpnu nad celý svět!

A potom se čtyřspřežím

pro dívku zajedu,

když ne – ať mrtev ležím

krkavcům k obědu!“

Tak děl a vyšel v noci

do pustých, strmých skal,

kde kouzedlnou mocí

květ zlatý vyrůstal.

Po skaliskách se šplhal,

zřel sbor křepčících děv,

až úzký chodník zvlhal,

to byla jeho krev.

Tu větve jen se chytil,

květ zlatý před ním stál,

on vzpjal se – a se zřítil

v bezedno pustých skal.