ZLATÝ MOST

Ten most bys vidět měl, je věky obemšelý,

na každý kámen sobě úsměv stáří sedá –

a přece září můstek do pohádky celý

a ve své nádheře až do nebe se zvedá...

Když milá v podvečer se na něm zastavila

a do hlubiny pod ním v klidném tichu zírá:

tu stříbrem chví se na něm každá malty žíla

a z mrtvých kvádrů zvoní píseň všehomíra.

Tu zastavil se čas sám nekonečně dlouhý

a věci beze jména prostorem tu plují –

a jen tam dole kdesi všechny tvoje touhy

jak modré šipky rybek šerem proletují...