ZLATÝ PTÁK

Zakývalo jaro blouznivým dechem,

zavolalo srdce bouřlivým echem,

vydal jsem se do světa.

Panenské touhy na prsou nesu,

zmámeným okem uprostřed lesů

zabloudil jsem sám a sám.

Zlatý pták uvázl v trnovém hloží,

zapěl mi píseň svobody boží,

peruť dal mi krvavou:

„Tísněný pozemským životem bolným

zamni a staneš se ptáčetem volným.“

Letěl v dáli modravou.

Zámek tam visí na strmé skále,

princezna bledá dočkává krále.

Obři tři ji hlídají.

Zamnul jsem peruť a žhavě pták dzinká

na bílé věži do okýnka,

princezna mě vpustila.

Devět dní milostí světy se chvěly,

desátý hvězdy nás omrzely:

slib, že se zas navrátíš.

Přísahám Bohu i všem jeho svatým,

vyrvu tě z drápů obrům těm klatým,

bude-li jen pán Bůh chtít.

Zámek zas vzdušný tam v skalách spí zticha,

princezna jiná tu na věži vzdychá.

Na okno jsem zaťukal.

Léta a léta mě smích jejich vítal,

od zámku k zámku pták horoucně lítal,

trudu světa zapomněl.

V zámek hle černý se spouštím z vejši,

zalet’ jsem k princezně nejkrásnější,

zlatá píseň zaniká.

V posledním radostném klokotání

v klíně jí ptáče mře v sladkém smání,

s okýnka je shodila.