ZLATÝ PTÁK.

Snad protější že padl dům,

jenž bránil paprskům,

leč ať se to stalo tak či tak,

do jizby, kde nikdy nebylo světel

najednou vletěl

zlatý pták.

A střásal v té věcné šeři

své zlaté peří,

zasvítil na skříň, na obraz,

a bledé děti, jež na zemi si hrály,

tolik se smály,

jak zlatých těch pírek chytaly jas.

U plotny žena stála

tak sešlá a malá,

ztrhaná porody, bídou a prací,

ta léta již, léta se neusmála,

neb znala jen, ruce jak bolí, když do krve zdrány,

a mužovy rány,

když opit se vrací.

A nyní ten její zatrpklý ret,

tak stažený dřív,

jak ten pták slét,

též zazářil slabě, div to byl, div,

a něco ji nutkalo nechat vší práce

a pohladit děti po vláskách sladce.

A teď, ó můj Bože,

z bědného lože

muž mračný se zved.

Trochu se protah, pohlédl ven

a Aj, aj! mu ze rtů proklouzlo jen,

zřel na ženu, děti

a potom, zalit tím jasem,

on polohlasem

si písničku počal radostnou pěti

o milé pěšině, o zlatém poli,

kde srdce bolí,

když hoří mák.

Po muži žena se ohlédla prudce.

Šla s ním tou pěšinou, šla ruku v ruce,

jak dávno to už!

A bylo jí, jak by to nezpíval muž,

ale ten pták,

jako by zpíval to zlatý pták.