ZLATÝ PTÁK

Jak krásné

noc prosnít,

ne však tím tupým

zvířecím spánkem

uštvaných lidí!

Za chvíli rozpějí se ptáci,

za chvíli rozjásá se

má duše –

Ne triumf laciný

nezkrotné pýchy,

ale štěstí,

oh, neobsáhlé,

vznášet se prostorem,

roven být tvůrci!

Promiňte, prosím,

přicházím rušit –

jak těžká služba, víte,

je služba veřejnosti.

Nesčetné oči

pnou se teď na vás;

o zlatém ptáku báje

letí již světem

nadšená zvěst.

Promiňte, prosím,

že i svým perem

přispět chci k slávě

velkého dne.

Neboť sloupce novin jsou suché a moje duše dosud neumřela,

to bylo dávno, leč bylo to, když sladkou nadějí se chvěla,

kdy pýcha stoupala mi k hlavě opojivě

a milovalo se snivě!

Teď hvězdy shasínají, mistře; den váš bude

vítězství zářného den!

Krásnějších neozáří východu slunce rudé,

buď pozdraven, buď pozdraven!

Mně bylo,

že tisíci životy žil jsem:

životem stromu

vkořeněn v půdu,

leč větve obsypané

tisíci květy

trčely k hvězdám.

Pak jako pták jsem

v oblačné výši

nehybně visel,

pod sebou velehory,

netuše ani,

co lidské bídy,

co prachu, ponížení

tam dole!

Jste bledý, mistře, chápu:

Váš vlastní triumf

vás zmáhá –

Ne, mýlíte se, nejsem ten, kdo váhá –

jsme příliš mnoho dlužni slunci, vzduchu, zemi

a dosud příliš malí i s největšími svými nadějemi.

Ne v pýše,

leč v kráse

tvořit, jít výše –

přírody pán být krásný!

Nade vším, nade vším!

Zrak můj je zbystřený, jasný,

zářící ostrov zřím:

jenž nedávno vstal z lávy, neb země je dosud mladá

a milující a krásné a silné přijme ráda,

je země zářící, plodná, a sotvaže vychladly žáry,

již rodí obry a kouzelnými zaskvívá se tvary.

V mém žití není zla i není umírání,

jen zdraví, krása, vzruch i zrání!

A nejkrasší, můj pane, je mi krása nebezpečí,

jen jím se stává člověk větší.

Toť jako vzdálená hudba

dnů mládí mého!

Pane, mou ruku, člověka ruku

životem uštvaného.

Neb dole dýmá město, ohromné domy se tyčí,

to zištnost, hydra tisíchlavá, řve a syčí;

jen bílé páry hvizd, bouře proniká –

v tisíci chapadlech zhynula duše básníka.

Co člověk člověku zde může dát?

Promiňte, zapomněl jsem se trochu, pane,

leč skvělý bude zítra referát.

Můj bratře,

je v tobě

táž krutá bolest věku,

jak ve mně byla,

než překonal jsem

ji strašnou, šílenou odvahou.

A nevím,

zda slzy

by měly trysknout z očí,

či z hrdla

vítězný křik!

Budeme zpívat k chvále moře

a novým jasem rozsvítí se naše zřítelnice –.

Neznám jdu přec k vám –

Odkud, prosím, pane? –

Ze světa hrůz a muk a šibenice.

Buď vítán, bratře,

šílený láskou,

která se stráví

svým ohněm sama.

Ale ohně vulkánů ničí i zúrodňují,

tvé oči, cizinče, o lásce vypravují.

Rozbij ten nástroj,

odvážný muži!

Jak hrozný mrak,

z něhož jen na zem šlehají blesky, smrt a zpustošení,

jen nové, větší zotročení

tvůj věští zlatý pták.

V čí službě budeš,

ó zlatý ptáku,

stvořený v chvíli

opojné moci! –

Ale my musíme v temno,

neb zápas neukončen,

my moci podzemní,

v bolesti zrození

synové zkázy!

V střevíčkách modrých lehce

jdu k tomu, kdo žít nechce,

jdu, než se rozední.

I k tomu, kdo si výská,

když rudé víno tryská

do číše poslední.

V střevíčkách modrých měkce

rozkošné dávám lekce

o štěstí zajití.

Než tygr-smrt v týl skočí,

dvé čtveračivých očí

ti zasvítí.

V střevíčkách modrých tiše

jdu k tomu, jenž rád píše

tak něžně, nadšeně,

jak usínala tmavá

ta hlava kadeřavá

v mém klíně blaženě.

V střevíčkách modrých k tobě

jdu, muži, hrozný v zlobě,

můj milený, můj milený!

A všecky muky těla

bych s tebou skončit chtěla,

můj sladký, šílený!

Ne, milá,

zahořet může

ve srdci lidském

též plamen palčivější

než láska k ženě!

Ne, nejdu s tebou,

dokavad trpí

tisíce bratří –

Ó, šílenství nejsladší, nejhroznější je láska k lidem,

ne, milá sestro má, já nemohu jít s klidem,

cos v duši mé jak dravec skočí

a požár blýskne v oči.

O díle snil jsem velikém –

žij, dívko, s klidným básníkem.

Jsme starý, bláhový svět,

my poodejdem zpět!

V opojném víru tance

na velmože ni psance

my nemyslíme –

zkáza-li blízko, – zpátky;

života rytmus sladký

si vykouzlíme.

V střevíčkách modrých, má vílo!

Pro zbytek noci mi zbylo

tvé kouzlo měkké a teskné!

Objímám pas tvůj v snění,

v tvých očích roztoužení

se leskne –

tvé tělo bílé je a měkké, vonné

a jak v opojivé mládí noci oné

růžovou zoří mi bleskne.

Ó, mistře, ustup,

je hrozný klam tvůj,

zářný klam zlatý.

Nevyspěl člověk,

by vládl živlům,

neb neovládá

démonů vlastního nitra.

Ovládej dříve

tajemný svět ten,

který se zove

ubohým jménem,

ubohým slovem nepatrným:

člověka srdce! –

Co víru, co vášní

se tamo skrývá!

Ocean vzdušný

nemá, věř, tolik

strašlivých vírů

jak srdce lidské!

Oh, oceane vzdušný, kouzelné ty slovo,

ty nejvyšší a nejnádhernější, jenž jímáš srdce člověkovo,

jen vyvoleným přístupný a hrůzný.

Můj oceane s blesky svými, svými uragány,

bouř tónů v srdci rozpoutej, ať splynou nespoutány

v nádherný volnosti zpěv luzný.

Buď zdráv, oceane modrý, s beránky svými zlatistými,

s obláčky růžovými, jak zlato bledé nebem kol rozsetými,

buď, oceane, zdráv v svém klidu velkolepém!

Buď zdraven zpěvem skřivana, jenž mizí v modré výši,

i zpěvem tím, jež srdce mé, když vichry tvoje slyší,

rytmickým zpívá tepem.

I pozdraven buď orlů volných skřeky,

vln bouřným šuměním i vodopádů jeky,

když slunce, ohromná ta věčná lampa tvoje,

žár rozlévá kol, svoje vlévá žití,

i nejnádherněji kdy v lotosech se perly třpytí

a nejslastněji buší srdce moje.

Neb říci tobě smím již slavně: bratře!

Já tvoje tajemství ti urval a ve výši tvoji hvězdnou patře

nesčetných světů v sobě cítím kolotání –

Je Bůh či není? bláhová ta otázka je planá;

má bytost létající, rozjásaná,

věčného Božství cítí vlání. –

Hle, líbá světlo jitřní

již ony vrtule, motor, i nosné plochy a křídla!

Je cosi magického v důmyslu tvém

a cosi šíleně krásného v tvé odvaze! –

A já mám jenom květy,

bych přinesla ti je, jak je zrodily lesy, luhy

a moje něha!

Mám jenom oči nasycené láskou a vlahé polibky tvými

a teplo mladého těla –

je krásné, rci, líbati vysoko v oblacích, milý, –

kdy každé chvíle může se sřítiti dolů

dvé krvavých mrtvol!

Můj zápas byl dlouhý, neb cosi ochromeného bylo v stroji mém,

připadal jsem si jak kulhavý, nemohoucný, o berlích.

Ó jak nedůstojné to bylo!

Je mi, jak celé bych prožíval člověka ponížení,

myslím-li na to!

Ale teď říkám již ve výši oblakům: bratři! –

volný a volný

letící prostorem

na zlatém, zářícím ptáku,

nad sebou ohromné slunce

a v nočním tichu

sám s hvězdami –

a s tebou!

Pojď, budem si vypravovat o radostných událostech dnů našich,

o zrození nové země, o nových světech, jež se vynořily

v nás samých –

vím, že nebudu pěstitelkou budoucích existencí

a neznám minulosti, ni budoucnosti,

jen sladkou přítomnost!

jsem jenom pěstitelka bytosti tvé, milý, a skromná,

tak skromná,

neb odměnou největší je mi sladké tvé obejmutí!

Budoucnost? Milá, ne, nemluv o budoucnosti –

zdá se mi, že jsme zhřešili příliš,

mluvíce o budoucnosti, zahazujíce zlaté vteřiny;

byli jsme jako ubožáci octnuvší se

na kolejích, když letí proti sobě

dvé rozjetých lokomotiv.

Ale nyní

jsme uskočili z místa, kde duši hrozí rozdrcení,

a učinili jsme ji zlatým ptákem

výš vzlétajícím

a jásajícím

nad horami modrými a moři zpěněnými.

Můj zlatý ptáku!

Milenče můj!

To bude píseň nádherné odvahy,

to bude jiné splynutí duší,

až v zlatém voze

výš azurem poletíme

a dole špinavé země

poslední zmizí dýmy!

Ne, milá,

pták zlatý

je nezkrocený jak příroda v tvůrčím svém rozmachu.

A já se bojím,

že zachvěje se příliš srdce tvé v úžasném jeho víru.

Cosi mi praví:

Ne dnes, ne dnes!

Je silná dost žena,

by odpoutána

od prachu země

vznesla se výše

v ocean vzdušný

k jasnému slunci?

Tmu divnou ve zracích tvých zřím...

Rci, milý,

nač vzpomínáš si v chvíli, kdy započíná

velký věk nový

hrdinů nových

a nových lásek!

Jsi krásný, milý,

máš křídla

a nejsi otrok hroudy!

To bylo dávno, kdy četla

jsem o nebeském voze

zářného syna Slunce!

Sřítil se krásný jinoch,

plakaly pro něj sestry –

ale já nebudu plakat,

můj jasný sluneční bože!

Pojď, milý můj, již hvězdy dohořely

a je mi,

jak přicházela by nejkrasší pro ženu chvíle.

Je ztužen poslední šroub a poslední připraven článek, –

ó bude to nádherný, opojný let!

Dnes láska a zítra? –

rci, milý, zítra? –

Neznáme umírání,

závratně žijem i závratně dožijem

a nic nás neporaní,

jen číši rozkoše dopijem –

a číši poznání dopijem, dopijem

tajemství poslední –

v nádherném vzkříšení ožijem

v zářícím poledni.

Je možné

zbožnění jiné, sladší

z úst ženy?!

Ne dnes, leč brzy!

Nebudeš létat

na vratké skořápce

jak hříčka větru,

ale jak slunná, jasná

milenka sladká

vznášet se budeš v oblacích

na křídlech obrovitých

a naslouchat jejich jásavým, dunivým rytmům.

Slyšíš zvuk varhan,

nesmírných varhan:

to vesmír zpívá hymnu

nám krásným,

nám volným,

letícím jak dvě hvězdy!

Letíme, letíme rychleji,

vše v mlze bílé mizí –

v oblaky zářivou naději,

svou lásku vzneseme ryzí.

Dole je hluk a beznaděj,

u nás tep harmonický –

šumí zde nádherný, sladký rej,

opojný život lidský! –

To bijí srdce – pozor teď –

a zatoč rychle pakami!

Lehounce, tichounce nyní leť –

je zářný oblak nad námi.

A rychleji zas, rychleji –

dole jsme nechali svět!

S radostí novou i nadějí

se navrátíme zpět!

Stroj víří rytmickým záchvěvem,

jaký to sladký vír!

Letíme, letíme s úsměvem,

v svých srdcích lásku a mír.