ZLATÝ PTÁK.

KRAJ smuten byl a šer a tich

a bez hlesu, jak u mrtvých

jen bývá na hřbitovu;

zrak lidský už jen k zemi tíh’,

na lidských ústech zemřel smích

a v každém srdci, kolik jich,

vězela tíže kovu.

To byla zem jak ze světa,

jak Bohem samým prokleta

a v nenávisti lidí;

luh zpráhlý, haluz bezkvětá,

žeň prázdná, oseň nesetá,

a kde ji zeleň proplétá,

ni dravec nezaslídí.

A bídný byl té země lid,

a ve své bídě položit

už neměl kam své skráně;

neb z jeho prsou vymřel cit,

a nemoh’ žít a nemoh’ mřít

a bylo, jak by v čelo vryt

mu znak byl kletby Páně.

Tu, neznat odkud, neznat jak,

v tu zem přiletěl zlatý pták;

v snět suchou used’ letem,

a sotva se jí dotknul tak,

údivem žasnul každý zrak,

neb větev, – už to nejinak, –

se obalila květem.

A sotva tak, pták letěl dál –

a luh i sad se zelenal

pod křídel jeho jasem,

i bylo, jak by sníh byl stál,

jak vzduch by jarem oddychal,

a země, kudy pospíchal,

se probouzela žasem.

A větší div, a větší žas:

neb ve plod květ a setba v klas

tou dozrávaly chvílí;

neb křídlem pták jak mávnul, v ráz

kouzelný bylo slyšet hlas: –

to jeho zpěvem bylo as,

že zázraky ty byly!

Neb zněl ten zpěv jak větru šum

skrz chrámy, které padly v rum,

zněl žalozpěv jak táhlý –

a zase zněl skrz mračno dum,

jak píseň hromná vítězům

se z bouřných prsou hrne k rtům,

– a lidé k srdci sáhli!

I bylo, jak se trhá led;

krev vracela se k srdci zpět

a tepny žehly vznětem,

a ponejprv za tolik let

zas vztyčil hlavu, kdo byl klet,

a strnulý a slepý hled

se rozhlédnul zas světem.

A potom slunce zakmitlo

a na rtech lidských zachytlo

už úsměv, jiskru zrakem,

a kam tou jiskrou zasvitlo,

to v paži bleskem zalítlo,

a děli: „To vše procitlo

jen kouzelným tím ptákem!“

A pravili: „To divná věc,

zde krákával jen krkavec, –

toť kouzelná je zkazka!“

Však ptáka nepoznali přec,

až povstal někde starý Zřec:

„Aby tak byla na konec

to k tomu kraji láska!“

I děli: „Vystavíme chrám,

zlatého ptáka dáme tam

za vše ty velké divy;

neb je ten pták jak Bůh je sám,

on život vdechnul mrtvolám,

a z konců světa přijdou k nám

se divit, že jsme živi!“

A za soumraku vyšli pak,

kde na temeni hory pták

své zlaté sny si spřádal,

a v hloubi nebes nořil zrak

a slouchal k hvězdám, zrovna jak

by jejich mluvu slyšel, – však

byl chycen, než se nadál.

A v městě brány dokořán

a tisícové u těch bran

na každé stezce, dráze,

a byl tu každý, žebrák, pán

a lidé ze všech země stran

a dí: „Ten pták nám Bohem dán,

teď na vždy bude blaze!“

Však mnohý už se hádal z řad,

proč ptáku chrámy budovat!

a jiné spory vedli.

Tu z dálky zřít se posla hnát

a přicválal jim zvěstovat,

že honce cestou napad’ hlad

a zlaté ptáče snědli. –

Ten kraj, ta země a ten lid,

jak vzdálen ještě Hesperid, –

kde zlaté plody zrají!

A nemá-li kdo v sobě cit

tu prostou báji pochopit,

dál můžeš jíst, dál můžeš pít,

však běda, běda kraji!