Zlatý sníh.

Ó jak jímá duši moji

krása chvílí podzimních!

Nyní ve snů květném roji

píseň má ví dobu svoji,

když z kadeří černých stromů

padá dolů zlatý sníh!

Ó, kdyby s nich na mou líci

spad’ jen vloček jediný –

já bych zíral v hvozd se tmící

na ty větve v šeru spící

a ty staré, drsné kmeny

třebas celé hodiny!

Já bych nadšen pod jich krovem

zpíval jako cherubín

nad bouřících mraků rovem,

až v tom dešti rubínovém

by též jedna krůpěj zlata

skanula mi do hlubin!