Zlatý ženich.

Já jsem zlatý ženich.

na prsou mám řády,

deset let a pět let

byl jsem u armády.

Dopadám na nohu,

mám v ní starou kouli,

ta mne posud pálí,

když se mračna choulí.

Než to jen tak, – bolest

v hlavě mé jest větší –

dejte mně na vodku,

chce se mi do řeči...

A když budu v proudu,

jen se hodně smějte,

jenom do řeči mně

nikdo neskákejte;

neboť mám já šavli

a tou znám rubati. –

Což pak, nevíte už?

chtěl jsem povídati?

– „Že jsi míval bratra“ –

Ba, už v hrobě hnije

a černou krev z srdce

červ mu v zemi pije!

On mě lstivě ohnul

o mé celé jmění...

no to by mu, kmotři,

bylo k odpuštění;

však že mně odvedl

milou nad vše dražší,

to mi v nocích dlouhých

posud pokoj plaší;

to mně srdcem trhá,

to mi v mozku skáče, – –

nu smějte se, smějte,

sic se dám do pláče!

Miloval holoubek

pěknou holubičku,

přísahala k nebi:

„Budu tvou, Jeníčku!“

„Ty jsi první líbal

sladké moje líce,

nebude je líbat

nikdo jiný více.“ –

Radostí plakal

jako hloupé dítě...

když tě děvče hladí,

hochu, napálí tě! –

Což sklenička vyschla?

Znova ji nalejte,

jenom do řeči mně

nikdo neskákejte!

„Poslyš, mladší bratře:

bude vojna, bude,

který z nás bojovat

za císaře půjde?“

„Mladší jsem, chci jíti,

však dej slib mi jeden,

že ostřehneš milou,

až v boj budu veden.

Co je v statku jmění

vážím nevysoko,

leč mou nejmilejší

střez jak v hlavě oko.

Chciť já krev svou prolit,

chci se s Prusem bíti,

jenom slib, že na mne

nevstřeš zradných sítí,

když se budu bíti

za tě věrně v poli,

slib, že věren budeš,

staň se již co koli!“ –

Slíbil hory, doly –

o ten lhář! to hádě!

„Zatratiž mne, bratře,

když mne stihneš v zrádě.

Ochráním ti milou,

ochráním ti jmění.“ –

Když pomyslím na to,

žluč se ve mně pění;

Žluč se ve mně pění,

a klokotem vaří –

škoda každé slze,

když se štěstí zmaří!

Zlatý ženich mlčí,

najednou je krotký,

soused dí k šenkýři:

,Nalejte mu vodky.( –

„Nechte si svou vodku!

ta žal neuhasí,

když vám rozedrali

srdce černí ďasi!

Bolest je jak pára:

pomalíčku schladne,

promění se v kapky

a zas dolů padne;

do srdce vám spadne,

půdu jeho smáčí,

a nic nevzroste v něm

než trn a bodláčí.“ –

,Povídej jen dále!

Víš, jak přišels domů...( –

„Ticho, páni, ticho,

je už dávno tomu!

Oči zapadly mi

a hlava se bělá –

jako hrob je smutná

ta pohádka celá.

Pohádka? – Ne, pravda,

pravda je to živá:

však to byla svatba

jak vlk v poli divá.

Přišel jsem k zahradě.

Byla v ní má milá,

dětské košiličky

na slunci sušila.

V srdci mně to bodlo,

zachytím se hrušky –

„Čí jsou košiličky?“ –

– ,Naší jsou dcerušky.(

Taks mně v slibu stála? –

Ona zaplakala,

mokré oči zvedla:

,Odpusť!( ke mně lkala.

I mně oči zvlhly...

Běžel jsem do lesa,

proklínal tam sebe,

proklínal nebesa.

Celou noc jsem bloudil

v stínu temných stromů

bez myšlenek v hlavě

při rachotu hromů;

v mokrý mech jsem padl

a štkal jako dítě,

až mně ze snů zbudil

hajný na úsvitě.

Byl to starý známý,

pověděl mi všecko:

bratříček mne zradil,

jeho bylo děcko.

Jmění moje pobral,

když otec umíral,

a já v hladu, žízni

v boj se zaň ubíral;

kol mé nejmilejší

tajně pásma předl,

až slib zapomněla,

až ji k zrádě svedl;

za stolem s ní sedal

šťastně, v bázni boží,

v prachu pěkně dadal –

a já hlupák v hloží! –

Večer šel jsem k bratru.

Msta mně v prsou vřela

a pot horký kapal

s studeného čela.

V komůrce svítili;

já se k oknu kradu

s pistolí pod pláštěm,

v pomsty strašném hladu.

Ó žíznil jsem, žíznil,

po té krvi zrádné,

natáhl kohoutek

zticha k ráně pádné

a zřel do komory...

On tu s dcerkou klečí,

modlitby s ní říká –

milá pozdálečí;

dítě k Ježíšku má

očičky upjaté

a k modlitbě spíná

ručičky kulaté...

Slza na pánvičku – –

po ráně jest veta,

s pistolí do studně

a pak dál do světa! –

Bloudil jsem pak, bloudil,

až jsem do tmy přišel,

ve tmě byl jsem dlouho

nežli jsem z ní vyšel.

Přišel jsem v dům krásný,

všeho dost tam bylo,

jenže celý den se

nic tam nemluvilo.

A tam přelili mě

v samé ryzí zlato...

a pak ženichem jsem

stal se brzy na to.

Na prsa mně dali

tyto vzácné řády,

že jsem věrně sloužil

v bitvách u armády.

A tam byl jsem dlouho...

Pak jsem pokoj nedal,

že bych nevěstu rád

v světě sobě hledal.

Řekli: ,Jsi ze zlata,

můžeš, hochu, jíti( –

Mohl jsem už leckdes

řádné děvče míti;

ale ďasi vědí,

co se se mnou děje,

každá slíbí lásku

a při tom se směje;

a já nechci smíška,

já chci věrné sliby,

já chci míti ženu,

která nemá chyby;

radš ženichem zlatým

do smrti zůstanu,

než bych k oltáři ved

tak leckterou pannu.“

Odešel z hospody

pod hvězdičky zlaté,

v polích uložil se

v lože větrem sváté,

zahleděl se do hvězd

až mu přešly oči –

ach! jak divně osud

mnohým srdcem točí!