Zlé sny.

Když k odpočinku tělo naše klesá

a duši chce se zmizet v krátkém bezvědomí,

tu vstanou na všech stranách dramata tichých nocí,

jež mučí naše srdce

a z hrdla stísněného

výkřiky budí temné.

Co chtí ta strašná echa minulosti,

předtuchy děsivé, jež naděj naši lámou,

předzvěsti příštích hrůz

i smutků zoufalých,

krvavé kontrasty, jež ve snu oživují

vše, čeho bojíme se v skrytu duše,

když slunce svítí?

Když pouta logiky a soudů kritických,

napiatá ve dne v světle střízlivém,

povolí ve snu,

tehdy se budí tajemné dění mozkových buněk,

rej skřítků zlomyslných, točících bez únavy,

s tichým zlobným smíchem

kaleidoskopem pestrým

s úlomky našich zasypaných bolů

a strachů klíčících kdes v hloubi naší duše.

A náhle v změti divě vířící

se zjeví strašná neúprosná Smrt

a ironicky, vítězně se směje,

jak marná všecka práce zoufalá,

ji k sobě nepustit za svitu dne,

když celá noc jí zbývá k návštěvám

těm náhlým, nediskretním,

nesoucím zmatek, hrůzu hostiteli,

jenž mdlobou spoután na loži se svíjí.