Zlí střelci.

Za noci se vracím v rodné kraje...

V stromech cesty sever smutně vzlyká,

s rudým listím posupně si hraje,

a mně v srdce střela žalu vniká. –

Kraji můj, jak smutný jsi, jak chudý,

sotva slzu v oku mohu zmoci,

na tvém nebi měsíc hoří rudý

jako velká rána v ňadrech noci.

O berličkách žebrácká jak chorá

v klínu tvém se uhostila bída,

Hlad tvá kamenitá pole orá,

Nouze tvoje vetché chaty hlídá.

Jen těch lesů, ať se zloba lítí,

věčně zelený tě zdobí vínek,

a přec z tebe v temný příkrov žití

zlatou nit tkám dětských upomínek.

Nit svých písní, jež mi v tiché chvíli

v dumách srdcem létají a lebem,

a jež šípem otravným mi střílí

siná závist s pokrveným chlebem.