ZLODĚJ RŮŽÍ.

Mlýn bílý, zpustlý, divnou havěť skrývá –.

Za starým hambalkem mře pavouk zaprášený,

mře touhou, vysílením – V jarní vzduch se dívá

zrak mlynářovy ženy –.

Žel toho jara! Za hambalkem zima.

Máj poupat růžových jde strání zpustošenou.

– – Ach, kdo se dívá zraky ještěříma

za mlynářovou ženou? –

Mluviti možno o zloději růží –.

(Bizarrní hlídač ztichl jako pěna.)

To bylo tak: k hříchu se posléz vzmuží

i mlynářova žena – – –

Helenka – dítě, pasák, mlynář, ona.

Mlýn hrubě zpustlý nemá již své ceny.

Okresní město. Krásná garnisona.

Sny mlynářovy ženy.

Okresní město (hoj, to dobrodiní!)

s výhodou zvláštní, krásnou, zatracenou. –

– Je, prosím, možno mluvit s hospodyní,

tož s mlynářovou ženou? –

V zahrádkách zpustlých růže zdivočely

a vášnivě kdos obchází je denně.

Jde zloděj růží němý, zbídačelý

lhát mlynářově ženě – – –

Za starým hambalkem umírá hlídač bdělý –

mře touhou, vysílením. – – Naříkavě sténá –:

– Helenko, dítě, růže pověděly,

že mlynářova žena – – –

A přišel den, kdy keře byly holé. –

Sta lístků růžových napadlo do luceny.

A zhasli: mlýna strážce na zpuchřelém kole,

zrak mlynářovy ženy –

Stich’ mlýn pro údolí. – Proč nepřišli již mleči?

Vše dávno prokleto, co pukly bílé stěny.

Stolístky sešlapané žalují hřích něčí –

a mlynářovy ženy –

Vše posléz selhalo. – Jen mrtvý na hambalku

znal úděl tvého prokletého věna.

Helenko, dítě, mládí – – – V modrou dálku

jdou: zloděj růží, mlynářova žena.