ZLODĚJ.

Leskne se přede mnou ta malá skříňka,

leskne se,

světlo ji hladí průzračnými prsty,

třpytivou.

Leskne se, leskne kouzelným svitem,

opojujícím.

Hra světla

mne dráždí

tajemnými tóny měkkými

a poutá

mé oči

zvláštním souladem.

Nemohu

odolat’

jejímu lesku,

silnému, plnému

duhově snivému lesku;

drobnými vlnkami paprsků hladí mé nervy,

šeptá jim tlumeně znějící akordy tiché,

lahodného podráždění,

které mi probíhá tělem, žilami protéká s šumem,

vzněcuje v duši mé plamen, živený myšlenek vůní,

plamen fosforový.

Ta malá skříňka s oním zvláštním leskem,

ta musí býti má!

Blíž a blíže mne táhne,

omamuje smysly,

nevidím již nic,

jenom její lesk.

Paprsky mi bledé

jako tenké nitky

opřádají pavučinou chtění

sítnici;

táhnou mne blíže

nezdolnou silou,

bez ustání,

na klávesách duše

hrají melodie

v bílých souzvucích.

Všecko zvolna splývá

v bílý souzvuk,

leskle bílý souzvuk,

souzvuk molový,

slyším jasný tón a.

A – a – a.

Ta skříňka – –

A – a – a.