(ZLOMEK BEZ NADPISU.)

Odvážím se, ač i váhá ruka! –

Roušku sejmu z dávno zašlé doby,

Otevru mechem porostlé hroby,

Vzkřísím mrtvé slasti, stará muka,

Zotvírám své duše všechny brány

A odkryju srdce svého rány. –

Mladé naděje a blahá snění,

Všechen žal a všechno utrpení,

Co kdy srdce toto v sobě krylo,

Probudím, by zase v básni žilo.

Ruka váhá, pakli také smějí

Před Tvou duši panenskou a jasnou

Postavit se tyto stíny temné.

Ach, snad trní uvadlých nadějí

Zkrvácí Tvé srdce krásné, jemné;

A Tvou mysl spanilou a šťastnou

Zakalí ten popel citů mrtvých. –

Zamknout jsem chtěl arci svoje hoře

A klíč ve zapomenutí moře

Hodit, by je oko neuzřelo.

Nyní ale se mi otevřelo

Nové žití; – jara vanot cítím!

I ty hroby, v nichžto dávno spějí

Mrtvoly mých snů a mých nadějí,

Mladistvým se zase zdobí kvítím.

Z mrtvých vstání duše slaví moje!

Z pusté tmy mi vyšla bytost Tvoje

Jako jasné velkonoční ráno.

Blaho víry jest mi zase dáno.

Vstaň, o hoře, z hrobu svého zase

V radostném tom velkonočním čase!

Vykvěť z žalu, nadpozemská slasti,

Blaho nejvyšší – z nejhlubší strasti!

Jako v cizině jsem tady býval,

Jako bych tu ve vyhnanství bloudil;

Toužebně jsem se jen někdy vloudil

V domov můj, když blouznivě jsem sníval.

Nerozuměl já jsem rozhovoru,

Jaký trh a malé chtíče vedou;

S nocí, s hvězdami a s lunou bledou,

Se samotou zádumčivých borů,

S duchem světodějným dávných věků,

Se sochami ověnčených reků

Raděj tiché rozmluvy jsem míval.

K přírodě jsem věrné srdce vinul,

A naslouchal jako v matky klínu,

Jak dech boží tvoří kol a vane,

A jak z nebes touha věčná kane.

Ano povždy světa trh jsem minul

A ve kypivém nadšení vínu

Mládeneckou duši svou jsem koupal.

Ji ve světských lahodách nehoupal.

Trh jsem minul, do svých svatých palem

Samota mne unesla a čilá

Ňádra má svým mlékem vykojila,

Trudem to*) a rozjímavým žalem;

A noc – dumy pramáti – kol čela

Černá rouška svá mi rozestřela,

By z mých očí svět ten poodnesla,

A když země v moře temnot klesla,

By pak ze snů blahých povykvetla

Říše ztracená, ta říše světlá,

Kterouž nám jen v blahých dobách jeví

Tušení a Bohem dané zpěvy.

Často bylo mi, jak by se vznášel

Ke mně posel z otčiny mé dálné.

Tu jsem tušil křídel jeho vání,

Na svém čele rtíků jeho plání.

A já nad obzorem země kalné

Do souzvuku hvězdných oněch kurů

Na perutích jeho letěl vzhůru.

Ach, proč jsem se musel vrátit dolů,

Proč jsem neumřel v tom vytržení!

Ach, nač jsem byl zbuzen z toho snění

Zde na zemi v trní světských bolů!

Ode světa jsem jen žádal málo:

Místo, kam bych snivou hlavu vložil,

Kout ve vlasti, kam bych kosti složil,

Ano srdce nikdy si nepřálo

Země mamon, nádheru a lesky.

Duch můj vedl mne na jiné stezky!

Vímť, že davem lidstva nesmí chodit,

Kdo chce v sobě nésti jiskru boží;

V samotě se jenom může rodit

Símě světla, a na koho vloží

Poesie žehnavou svou ruku,

Tenť nemůže státi v lidstva hluku;

Samoten se srdcem musí bydlit,

Jako orel v tiché poušti sídlit.

Arciť malá byla jiskra moje,

Z plného jsem nepil světla zdroje;

Po věncích netouží moje skráně,

Skromná píseň má jen měla býti

Jako dálná hvězda, jakých svítí

Milliony v bezdnu nebes báně.

Vždyť i tato může skromným leskem

Někdy najít srdce outlé, tklivé,

Kteréž hledá ve míru nebeském

Tichou úlevu ve noci snivé.

Ano duch můj vedl mne na dráhy

Poustevnické. – Matky dům jsem záhy

Opustil a naučil se býti

Cizincem.