(Zlomek jiné větší básně z r. 1865.) (II. zpěv.)

Jednou Jarmil při večerní zoře

u lesního seděl vodopádu,

který z perel obrubu si tvoře

kaskadu tu valil na kaskadu,

až pak roven sněhové lavíně

ve smaragdovém se tratil stíně.

Seděl tu a kamen po kameni

vrhal snivě do kypících toků,

který u zvonovém, temném znění

odrážel se ode skalních boků,

pěny chumle vybuřuje v běhu

jako sáně prášenici sněhu.

Pojednou se svezly jeho oči

do hlubiny; na záhybu stezky,

vinoucí se skalním po úbočí,

obraz dívky vynořil se hezký.

Z pole béře se. Kol jejích vlasů

vínek máku planého a chrp

pestrou tvoří vlnící se řasu,

u pasu jí stříbrolesklý srp

kolébá se; pozlaceny slabě

zmírajícího dne plamenem

trčí štíhlé, zubovaté hrábě

za okrouhlým jejím ramenem.

Jako léta bohyně tu kráčí,

zvolna, lehce jako větérek,

za ní stín se poletavý vláčí,

jak by nesl panoš za ní vlek.

Nyní u čeřícího se toku

zastavila lehounký svůj chod,

její líc se Jarmilovu oku

zakmitnula na hladině vod.

Ó, jak plná něžné půvabnosti

stála tu ta štíhlá podoba,

jako serafínské nevinnosti

jasná, prosvitavá nádoba.

Na rozhraní dětinského věku

zachovala úsměv andílků,

nepovědoma si rajských vděků

pokory skvost nosí na čílku.

Do prostého, chudobného rouška

jarý váb se skryl tu přírody,

nepřetvořily ji na papouška

velkoměstské, módní závody.

A přec nemůže ji ozdobiti

hedbáví a drahé kamení

jak ta sukně řasnatá, to kvítí

na svobodném vlasů prameni.

Mníc se sama ve hlubokém lese

počíná si volně, bezpečně...

K popěněným vlnám schyluje se

a svou nožku ponořuje v ně.

Čtveračivě vybuřuje časem

vlny nožkou – skvělou lilijí,

až jí bujným kaštanovým vlasem

svážejí se perly na šíji –

Zdvihla líce – v koutku modrých očí

již se noci stín jí rozložil

a též po rouchu a po vrkoči

rozsypal jí černavý svůj pyl.

Na zniku tu vodopádu zhlídla

juna štíhlý, chvějící se stín

a již letem potočního šídla

uvrhla se v šerý noci klín...

Ale dlouho ještě na úskalí

slyší Jarmil vodopádu šum

a zjev onen krásný, nenadálý

navrací se sladkým jeho snům.

A jak hůl ten obraz čarodějná

nenadálým smyslů dotknutím

otevřel mu zřídla citů tejná,

osvěžil ho mocným blesknutím.

V duši zpráhlé poesie struna

jasným tónem zatřásla se zas

a zas snění do tichého lůna

sklonilo ho na hvězdný svůj pas.

Seděl dlouho u pramenů vrátkých

a jak zlatokřídlí motýli

jeho myšlenky se po přesladkých

vábů jejích květech honily...

Z jitra vstává bledý, nevyspalý

a stín oči plamenné mu halí.

Nemocným se mateři zdá býti,

ona nutí ho, by ulehl,

dává mu mok divotvorný píti –

On však nenadále vyběhl,

a kdy tma se rozkřídlila venku,

do chýše se vrátil teprvé,

usedl si tiše při okénku

a slz proud ho polil poprvé –

A již hvězda za hvězdou se ztrácí,

on tam sedí smuten, zamyšlen –

Z jitra chýši opouští – a vrací

při hvězdné se záři – den co den.

Máť sní o záhubné nemoci,

u květin svých hledá pomoci.

Ó, jej neuzdraví bylin síla,

ale sličná vodopádu víla.

Tu on hledá neumdleným krokem

u vln vodopádu, na poli,

v olší tichém stínu za potokem,

mezi zámečními topoly,

nadarmo se dívá na zahrádku

každé chyše, do zeleně rév,

u studně ji ve večerním chládku

darmo hledá ve skupení děv,

darmo stín ho její postavy

klame častokrát – on churaví.

Přišla neděle. Jej jasné zvony

do bílého táhly kostela –

Tam již varhan zašuměly tóny

velebně jak hymnus anděla.

Aj, tu v dívek modlících se davu

pod hedbávným šátkem svátečním

spatřil něžnou, nakloněnou hlavu.

Zbožné písně prostoduchý rým

proudil se jí z malinových rtíků,

kadeř se jí svezla do čela,

na průsvitném, dlouhořasém víku

zbožností se perla blýštěla.

Aj, tu jemu bezděčně se rojí

velebná ta píseň ode rtů

a s tou písní, zdá se mu, že pojí

obou myšlenky se v blankytu.

Ztichly hlasy na vysokém chóru –

Aj, tu ona z dívek poslední

po kostelním ubírá se dvoru.

Jarmil s úctou přidružil se k ní.

Ona zdvihla porošené oči

s překvapení tajným výrazem,

na to tkanici si ve vrkoči

rusém kryjíc, sklonila je v zem.

On jí šeptá věci pralhostejné

o povětří krásném, o zdraví,

a přec myslí, že jí svatotejné

duše svojí city vypráví.

Ona však, než přišli ke zahrádce,

zabočila ve šprýmovný tón

a teď kvítím obdařila mládce –

Lehký hlavy rozloučil je sklon.

Mám teď do umdlení vyprávěti

o šťastné té lásky průběhu,

mám-liž o rajských těch schůzích pěti

večer – za hvězdného zážehu,

na potoku – u kamenné studně,

kdy stín olší na lučině bled’,

o hubinkách zbraňovaných cudně,

a přec ukradených naposled,

o darech těch něžných, drahocenných,

ukrývaných v ňádra pečlivě,

o prsténcích zlatých, proměněných

v noci hvězdovaté na nivě...?

Zamlčím ty věčné slasti, žaly,

neb, kdo první lásku nepoznali,

blouznivé ty city nepochopí,

a kdo zná – se v upomínky stopí.

Aj, tu jedenkráte ranní chvílí

před Jarmilem stanul Otakár. –

V jásotu se stiskli, políbili

a pak usedli si na kočár

a jak vichr alejemi jeli

tam, kde na starého zámku báni

zlatá zář se chví a na průčelí

jako v líci starce zpomínání.

Ve vázách tu u zahrady vchodu

fantastické květiny se chvějí

a co dítka cizinského rodu

po tropické vlasti žalostnějí,

opodál pak na žlutavém písku

pestrořásou kvítí tvoří hvězdu

a v ni prší stříbro vodotrysku.

Zastavili jsou se na průjezdu.

Otakár tu do nádherných síní

žasnoucího druha uvádí,

tam, kde stříbro jako hvězdy z jíní

na čalounech drahých parádí,

tam, kde hedbávné ti taburety

k odpočinku kynou podle stěn,

na podlaze s peřestými květy

koberec je kyprý rozestřen.

Obrazů tu řada pestrá, drahá

krásocitné svědčí nádheře:

Bacchus dřímá tu – tam dívka nahá

do vln ždímá rusé kadeře.

Mezi nimi bambitky a dýky,

vzácné dýmky se zlatými víky,

tu zas v ebenovou ve příhradu

knihy dány bez ladu a skladu.

Tam si sedli na pohovku řasnou,

zapálili vonné havannah,

v rozhovoru družném vlnou jasnou

perlícího ssáli Rýňana.

Otakár tu nejnovější zvěsti

z veřejného žití přinášel,

jak zas válka krvavou svou pěstí

míru ničí spásonosný kel.*

Na to Jarmil před půvabnou tetu

uveden jest druhem povinně.

Ona sedí v měkkém taburetu

kosmatého psíčka na klíně.

V jeho srsti bílé, skadeřené,

na obojku zlaceném si hrá

a čte v knize skvostné, otevřené –

Poslední to román od Scotta.

V zeleném je zahalena šatě,

stříbrnými kvítky protkaném,

ramena pak plnotvárná v zlatě

třpytějí se, perlou postlaném.

Vlasy skadeřené do prstýnků

ve stříbrném černají se vínku.

Pozdvihla teď ode knihy líc

a šla hrdě příchozímu vstříc.

Ale Jarmil pevně, bez obavy,

s pokojným se hledem ponořil

do kouzla té hrdobujné hlavy.

I v těch lící malinový pyl,

lhostejně v ty tmavé, žhoucí oči,

pohlížel a černém po vrkoči...

Neb co ona hlava světlořásá

nad lesním mu vzešla pramenem,

již ta bujná hraběnčina krása

nerozžehala jej plamenem...

Ó, což bylo hrdostné to témě

ve vší nádherné své ozdobě,

ó, což byla všechna krása země

proti andělské té podobě,

něžné fialce! Jsa u hraběnky

myšlenkou dlel u ní, u milenky.

K šachu vyzvala jej po dineru –

on však jako začátečník hrál,

sedláky bral ve protivném směru,

zapomněl, co královna, co král.

Na bělo svým koněm skákal s běla,

vlastní figurou jí dával mat,

hraběnka to za zdvořilost měla,

on však jiným pocitem byl jat...

A kdy pozdě ze zámku se vracel,

tam, kde po stěně se zvonků květ

vlekl výš’ a v temnotě se ztrácel,

u statečku zastavil svůj let –

Zaklepal tam na okénko jemně,

tu v ní (sic!) zakmitlo se jasné témě,

nad něž on se nastokráte shýbal

a je v kadeř rozvlněnou líbal.

Otokár však nápadné té změně

u Jarmila přišel na stopu –

Když ho vídal temně, zamyšleně

upírati hledy ke stropu,

kolkolem kdy hovor šumný plynul

a dam sličných květopruh se vinul,

neb kdy pestrou loďku na jezeru

řídívali vesly štíhlými,

jako labuť ve večerním šeru

perutí svých stíny táhlými

po hvězdné kdy hladině se chvěje,

dívky, slyšíce vod temných šum,

klonily své bledé obličeje

úzkostlivě k jeho ramenům,

on jak socha mezi nimi seděl,

na hvězd svity třesoucí se hleděl...

Naléhal naň. A též dopídil se –

Jedenkráte tichem večerním

pili čaj – a bílý kadeřil se

nad turbany lulek jejich dým

a tu horkým mokem rozežžatý,

touhou po sdělení přemožen,

odhalil ten plamen čistý, svatý

a ten věčný nocí jeho sen.

Popsal mu to čarokrásné dítě

od paty až k rusé kadeři,

jejich schůzky ve hvězdovém svitě

u potoka, v olší zášeří,

šepotání, horké celování,

sliby věrnosti až do skonání,

vyjevil mu plamennou svou lásku,

přezíraje přítelovu vrásku...

Brzy na to, když se při soumraku

ubíral kdy Jarmil ze zámku,

na šeré se chodbě jeho zraku

objevily třpyty náramku –

A hle, na dlouhé té chodby konci

dívka slíčná popošla mu vstříc

a podobna květovému zvonci

sklonila se k němu – šeptajíc:

,Následujte mě!‘ On tajnou silou

pobádán byl sledovati ji

jako dítko za potoční vílou –

Pořadím se chodeb provijí,

po točitých schodech, po komnatách,

někdy tma je obkličuje čírá,

dlouhý stín jim zahaluje v patách –

Aj, tu dívka dvéře otevírá.

Světlo přeskvělé ho oslnilo,

které po čalounu nádheře

zlatým paprskem se rozvlnilo

a též dole ve měňavé hře

nad řezbami ebenové skříně,

po kobercích pestrých dovádí...

A tam dále v baldachýnu stíně

vypíná se v šerém pozadí

paní vysoká; jí černý splývá

po kynoucích, bujných vnadách šat –

nad čelem se hustý vlas jí stmívá,

věncem perel blýskajících spjat.

Stojí tu jak v hlavách Holoferna

s obnaženým mečem Judita,

stojí u lože a kadeř černá

po šíji jí splývá rozvita.

Je to hraběnka – a v krátkém času

byli samotni. Tu nenadále

vrhá k noze nádhernou mu krásu,

jakby otrokyně přede krále,

žalujíc: „O, nemohu již déle

trudným závojem svou duši krýt

ta zdroj věcně prýštícího žele,

slzí zdroj ti musím odhalit.

Ty mne za ženu máš hříšnou, lehkou,

upadlou všem vášním za kořist,

v nízkých sférách zásadou svou křehkou

točící se jako vírem list –

nad jejímžto svatý anděl strážný

zaplakal již dávno temenem –

jejíž život pustý, lehkovážný,

kalně pramení – a já jí jsem.

A přec mohla ctnostnější jsem býti,

něžné poupě mladistvých mých vloh

v ušlechtilý květ se rozevíti

a svit jasný krášliti mě moh’,

ale vychování nerozumné

zničilo tu naděj’ ve květu,

pro plesy mne vychovalo šumné,

učinilo ze mne koketu –

do marných mne zasvětilo hříček,

mrzkých mravů vyšší společnosti,

za to ale se sklopených víček

setřelo mi slzu nevinnosti.

Učilo mne víti slastí růže,

rozkošně jak odaliska žít,

pohrávat si s náklonností muže –

ale ladem nechalo můj cit!

Velebena lichotníků davy

pro vzdělanost, tělo spanilé,

zbožňované vztýčila jsem hlavy

v marnivosti hrdé, zpozdilé.

Odtud za nástroj jsem užívala

nevázané rozkoše svůj vděk –

v bezcestí mne hříchu vodívala

jedna jenom hvězda: požitek.

Očima jsem něžné city lhala,

budívala lásky vyznání –

a pak nasycena vrhávala

milence své v jícen zoufání...

A kdo přines marnosti mé daň –

žádnou slzu nevyronila jsem zaň,

trýznila ho smíchem pohrzení –

O, tys mstitel svého pokolení!

Když jsem tebe spatřila, ty skvělé

v těle tvém i mysli poklady,

když jsem četla na tvrdém tvém čele

ohvězděné heslo zásady –

aj, tu náhle do duše mé padl

citů boj a naklonil mé šíje,

bujný úsměch kolem rtů mi zvadl,

zahalil mne stín melancholie.

Zbožňovaný obraz tvůj mi vila

do snu růžového tichá noc

a mou pyšnou hlavu pokořila

lásky dlouho nepoznané moc.

Však tvůj zrak se plný pohrdání

od zkažené ženy odvrátil

a tu ponejprvé ve strádání

slzí chlad se po líci mi lil...

Hleď! já před tebou se pokořila,

jak mne posud nikdo neviděl,

a svou nicotu ti odhalila

i své lásky utajený žel...

Mne, jenž uvykla jsem jiné zříti

svíjející se mi u nohou,

mne tu vidíš před sebou se chvíti

jako otrokyni ubohou.

Ó, chci zabočiti v jinou dráhu

po boku tvém sladkém, mileném –

Ó, chci sdíleti tvou svatou snahu,

výhost dáti návykům svým všem.

Ale navždy naděje mé zvadnou,

jest-li odstrčíš mne rukou chladnou:

Buď můj anděl – nebo buď můj kat –

Ó rci: můžeš-li mne milovat?‘‘

Slzy ty, co po líci ti plynou,

a to samy sebe snížení

krášlí víc než drahokamení –

Ale vstaň – již vyvolil jsem jinou.

Vím to, ach! neb všechny tvoje kroky

jako stín jsem doprovázela

a ten obraz její bledooký

s žárlivou jsem slzou viděla.

Krásná je, než chladná jako sněhy,

jako vlna horských pramenů

a jak noční vánek její něhy.

Nesálá tě v jejím ramenu

onen plamen věčných objímání,

v nichž bys mezi hvězdy se mnou vzlét’,

do nichžto bych v divém rozhárání

vrhla krásy, mladosti své květ...

A kdy v žhoucím objetí ti zvadne

jejích lící půvab poslední

a dnů během jako stín ti schřadne –

jaké kouzlo uvíže tě k ní?

Či duch její prostý, nebohatý

nahradí ti krásu ztracenou?

A zda pojme cíl tvůj hvězdovatý

nízkou, neúchvatnou duší svou?

Ó, ty nepojímáš ctnosti krásu,

v andělskou jí zasazenou hruď, –

onen půvab vítězící času –

neznáš ji – již navždy s bohem buď! –

Odkvapil. A zoufanlivě zírá

za ním hraběnka. A z očí stírá

slze kanoucí. Však teď se zdvihla

a msty zář se pod brvou jí mihla.

Vyhledala synovce. „Ó, vděčnou

zůstanu ti věčně, pomsti mne!

On mou lásku žhoucí, nekonečnou

obětoval bídné žebračce.

Darmo jsi ho loudil v tenata má,

darmo jsem se před ním svíjela:

nuž, ať nejsem trpitelkou sama,

zdrť i ji, ó, znič ji docela!“

„Staniž se,“ dí Otakar, „mne mrzí

onen blázen suchopárný již –

strašně pomstím tě, ó, pomstím brzy,

svrhnu se sebe tu hnusnou tíž.“

Na to vyňal ze skvostného stolku

svazek psaní, písní plamenných,

jež mu Jarmil ve družném psal spolku,

vysoký kde bičoval se hřích...

To je tvoje přátelství, ó světe!

o němž zalhává se tolikrát –

ono při pohárech plných květe,

v nouzi však svých ukazuje pat!

Ó, jak řídký, prařídký je člověk,

kdo by v druhu druha miloval,

kdo by věren vytrval mu po věk

a s ním sdílel potupu a žal...

Většina již jenom u přítele

hledá proti dlouhé chvíli lék,

marností svých podporovatele,

slávu jen anebo užitek...

A kdy štěstí přítelovo vadne,

pak i družná obětovnost chladne,

druh tu pro druha ni slzy nemá –

Však až příliš všední je to théma!

Ano, všední jest a smutné spolu

théma o nevěrném přátelství

a jak píseň hlubokého bolu

celým žitím nešťastného zní.

I náš Jarmil, bytostí jenž celou

k Otakarovi se nachýlil,

nade družnou láskou odumřelou

z duše hlubokosti zakvílil...

Jednou při jitřenky bledém svitu

odvlékli ho diví žoldnéři

z tichounkého, poklidného bytu,

vyrvali ho z rukou mateři,

neuzřel ni milenky své více –

Na nohou mu pouta zazvonily

a on svěsil truchlivě své líce,

z očí se mu slzy vyronily...

Neronil ty slzy pro neštěstí,

mladost odsouzenou k žaláři,

ale že se s nejčernější lestí

na přátelství spojil oltáři –

Ach, on vešel ve tmu číročirou

po vězení stupních studených

se zvrácenou v člověčenstvo vírou,

divé záští v očích zkalených.

V záští na peřesté světa zmije,

za přátelstvím skrývající lest,

umlkla v něm struna poesie,

kovových pout přehlušil ji chřest.

Jenom jedna naděje ho hřála:

na opětné milky políbení

a ta zlatou perutí mu vála

do útroby rajské osvěžení.

Mnoho zašlo let. Tu na potoku

u vísky se poutník objevil,

bílý vlas se v rozčeřeném toku

po šíji mu nakloněné lil;

do lící mu vpadlých, mramorových

smutek dlouhý, hluboký byl vryt –

než jak bludička se na hřbitovích

sladké naděje v nich míhal cit.

Z očí vyhaslých mu jasné slze

k pouvadlým retům splývaly,

až pak jako hvězdy v bílé mlze

v šedivém se fouse skrývaly.

Stavil se a rámě rozestíral

více květy osypané vstříc,

na potok a na lučinu zíral

a zář ranní zlatila mu líc.

By to Jarmil. Ó, jak jinak svítil

tenkrát juný, ohnivý mu hled,

kdy v těch stínech ponejprvé cítil

milenčina rtíku na svém sled!

A teď sestaral a svislá hlava

před časem mu zbělela co sníh,

duše jeho nevesela, tmava,

ze rtů navždy vyhostil se smích...

Zaváta jsou růžová ta přání

oněch blahých, uplynulých dob,

upomínka jen jak větru vání

vlaje přes jich opuštěný hrob.

Ztraceno ach! navždy svěží mládí

se svou nezkalenou blahostí

a krok jeho ke hrobu již pádí,

brzy klid se nad ním rozhostí.

Aj, teď poutník u cesty své konce:

stojí u známého přístřeší,

však tam svlačec peřesté své zvonce

od bílé již stěny nevěší,

tam tak pusto a tak neveselo –

očko nevyhlíží z okének –

a on schýlil rozorané čelo,

do bolných se ztopil myšlének.

Ó, snad nepozná v tom zhaslém oku

oheň bývalého milence,

svadlou rukou, s níž si na potoku

vyměnili někdy prstence,

pohrdne a vlasem pobělavým.

Či se charpová ta očička

smrti závojem již skryla tmavým,

nad hrobem jí skáče bludička...?

Vešel. Cizí lidé sdělili mu,

že se vystěhoval ze statku

její otec, na devátou zimu

že je jeho milka po sňatku

a že jeho máti dobrotivá

ve chladném již hrobě odpočívá.

Tu on beze slzí, vrávoravě

jako noční chodec bez světla,

na hřbitov, kde při matčině hlavě

planá bílá růže vykvetla,

na kámen se obemšený schýlil,

mezi šeptavými poupátky

dlouho, dlouho žalostivě kvílil

a přál sobě ležet u matky –

A tak trval v smutném zapomnění

do hvězd třesoucích se objevení...

Pohled’ na zámek a na gardíny,

jasné světlo propouštějící,

stíhal štíhlé, vysoké ty stíny

za nimi se řadou chvějící.

Zaslechl tam hudbu šumnoznivou –

Ku hvězdám tu ruku povznesl

a rtem svadlým kletbu přestrašlivou

do tichounké noci zahlesl...

A pak zmizel, ještě jednou v dáli

zamihl se bledý jeho stín,

vodopád kde opěňuje skály,

a pak noční zahalil ho klín.

Nikdo víc ho nespatřil...