(Zlomek větší básně z r. 1865.)

A tak leží dlouho, dlouho snivý

u větérků nočních povaně;

aj, tu v listné houšti na straně

pojednou hlas vnímá zádumčivý.

V aeolské tak harfě křídlochvivý

probírá se větřík trhaně,

a jak rek náš houští rozestírá

nakloniv se tváří zvědavou,

pode břízou klonnou, bělavou

s loutnou v rukou jinocha tam zírá

a ten tiše ret svůj otevírá

písničkou tou srdcejímavou

loutny strun se při tom dotýkaje,

od loutny pak bílá pentle vlaje.

Do předu tvář junova se chýlí

a zrak tuhý v zemi spočívá,

krk mu sněhem právě padlým bílý

v pramenech vlas černý polívá

a ret, od něhož ta píseň pílí,

úsměvem se bolným zachvívá –

Pějeť on: „Kýž jednou v sladké muce,

v pohnútce kýž jednou vřelejší,

ó, vy nad lilie bělejší,

mezi máma spočinete, ruce!

A vy, co se nad pivoňku v puce

ruměníte září skvělejší,

kýž mi jednou podáte se, líce,

políbím vás a pak umru v díce!

Ó, vy skráně, kaštanovým vlasem,

spiatým poupaty, se plnící,

ó vy zraky, blankytným svým jasem

smrtelných všech oči slnící,

ó vy vnady, pod růžovým pasem

bělostnou se rouchou vlnící,

vy mé srdce v kouzelné své kruhy

vkovaly jste zlatým kladivem,

tak že pojat mocným obdivem

vašimi své síly činím sluhy

a že přes slzavé tyto luhy

jediným jste mojím vodivem:

života kam koli vlnou, pěnou

potácen – vždy půjdu za Růženou.“

Tu však pěvec Jaromíra zočil,

a že vyslechnut jím, nevrle

přemáchnuv se rukou po čele

proti hosti nezvanému kročil,

avšak jakou radost v nitru počil,

poznavší v něm svého přítele.

Aj, tu prsy na prsa mu tažen

náklonnosti páskou zdvojenou,

že teď jejich slzou spojenou

oltář jeho lásky bude svlažen

a že žádnou touhou neodpažen

od něho již tajně kojenou,

vstříc mu bílou náruč otevírá – :

„Ach, Bůh pozdrav mého Jaromíra!“

Ten však stojí němý, nepohnutý,

jak by dotknut smrti perutí,

tak jak stojí s rouchou labutí

Cherubín ve křídlech rozepnutý

nad hrobem, v němž jinoch pozasutý,

nad urnou jsa skloněn bez hnutí,

tak tu jinoch prvou láskou jatý

nad hrobem své lásky přimražen

a jak smrtnou ranou zasažen

se zemí je trojnásobně spiatý

co květ máje srpem podeťatý

nižádnou víc rosou nesvlažen,

ani slza nemůže víc z oka,

v příteli že spatřil svého soka!

Ale ten mu pod rameno sahá

a jej s sebou táhne za ruku:

„Teď’s mi vnikl srdce do puku

a má vnitřnost před tebou je nahá.

Přátelství nás nyní páska blahá

spojí v sladším jen souzvuku!

Budu ti teď krásu malovati

na božských se nohou chvějící

a zrak slzy sladké lející,

jemuž nemohl jsem odolati,

a nad rubín skvoucí vychválati (sic)

ústa líbezně se smějící –

Ó tu všechnu vnadu srdcejemnou

budeš zřít a vychvalovat se mnou.“

„Ano, budu!‘‘ Jaromír tu praví

násilně mu tiskna rameno,

chtěl mu říci, málo plamenno

že ten obraz spanilosti slaví

a že se ret jeho blábolavý,

nedostal těm vnadám na jmeno;

chtěl mu říci, jeho před zrakoma

ve krasší že tane postavě,

ana v pomněnkách jí na hlavě

sama milost, spanilost je doma

a že dvakrát dvouma jazykoma

popsati ji můž’ jen míhavě,

její ruky pouhé pokynutí

ve hruď zpět že všechna slova nutí.

Chtěl mu říci, v nachovou že pásku

milostné jí vepiat poroby

a že spíš’ mu srdce z útroby

ze srdce než tuto vyrvou lásku

a že bez jejího na rtu vlásku

neskloní svou hlavu za hroby,

kdyby perlami ty slzy byly,

co jich prolil pro ni jedině,

že by k nejzažší až končině

šíroširou zemi zakoupily,

že by luny pětkrát otočily

šíji, panenské té bohyně –

a co všechno mu chtěl více říci,

avšak neřek’ nic a sklonil líci.

To druh nevěděl, an dále líčil

obraz spanilé své milenky:

„Stála tam, vlas mnoha prstenky

nad skráněma bílýma jí klíčil

a běl šíje šátečku se příčil –

protkanému barvou pomněnky –

Stála tam, zrak do dálky se hloubil

a dlaň bílá líci jímala,

na níž myšlenky hloub’ dřímala

a nach jemný s bělostí se snoubil,

zábradlí, jímž výstupek se vroubil,

levá její ruka třímala –

tak tam stála hrdě na pavlanu:

jak živ neviděl jsem krasší pannu!

A víš, jak jsem po ruce ti sáhl,

ukazuje na ni přes bučí,

zdaliž tenkrát zlatou obručí

po tobě se Milek nerozpřáhl,

an jsi všecko v těchto slovech stáhl:

,Z prachu-liž to anděl nepučí?‘ – “

„Sličná“ – vece Jaromír – „a něžná

ve kvetoucí kraj se shýbala,

ana zlatost slunce líbala

bující jí ňádra bělomřežná,

pochladem se ruka hýbala,

lilie jak na potoku sněžná

byla by, jak tenkrát byla sličná,

věčně na ni zřít, slast ustavičná.“

„Jen tak horoucně ne, nejmilejší,

sic mne sčiníš sobě žárlivým,

jsemť v té věci tím víc důtklivým,

čím je moje milka spanilejší –

Než já spatřiv zrakem horlivým

obraznosti poupě nejčilejší,

od té chvíle v lesních hlubinách,

a kde na zlatých se ňádrech strání

houpá jemný vánek v dubinách

a v přerozmanitých květinách,

ano, na temenu horních skrání,

kde jen větrů zimných přebývání

a kam přede mnou jen orel sedal,

pokoj srdce ztracený jsem hledal.

Že jsem ti své nitro neobnažil?

Ó, já cit, co tesknil mne a blažil,

ve hloubi svých ňádrech ostřehl,

a by purpurem v líc vyšlehl,

plamen ten jsem zabránit se snažil.

Tím se celý duch můj rozžehl,

bálť jsem se ten pocit naznačiti

jménem lásky mnohoobsažným.

Úsilím jsem doufal závažným

kvítek ten hned v puku potlačiti;

marně! nemohl jsem postačiti

odporem mu v růstu přesnažným,

čím se víc můj odpor jemu příčil,

tím on větší bujarostí klíčil.

A že jsem ho ve dne přischraňoval,

toho na mne v noci pomstíval,

vazeb svých se tenkrát sprostíval

a mou bytost celou podmaňoval,

od očí mi spánek odhaňoval

a v ně horké slzy vhostíval.

Z lože teplého mne k oknu tahal,

rukou chladných větrů na mne sahal,

červenost tu mojí na líci

ve hrobovou bělost převlíci

mrazu nočnímu on napomahal,

větrnou svou rukou v měsíci

I když píseň větry roznošena

a má víčka slzou porošena,

nic než srdce neslyšel jsem tluk,

v uchu mém žil onen sladký zvuk

a má noha tamo zadržena

jakby záchvatem sto tajných ruk.

Tu já po zámeckých sadech chodil,

an mi každý záhon, altán, křík

sladkých myšlenek sto tisíc plodil;

a kam myslil jsem jen okamžik,

upřely se hvězdy z růžných vík

aneb lehký krok ji doprovodil,

neb, kde její spočinuly dlaně,

tam jsem věnoval svých slzí daně.

Ráno teprve, když po jezeře

bílá mlha za mlhou se béře

labutí co sněhobarvých sbor,

temno se světlem když vede spor,

až své východ otevírá dvéře

nad ruměnící se řadou hor,

teprve tu nohou sechvácenou

vstupoval jsem nazpět do lodě

a při ranních vánků průvodě,

s hlavou ku zámku zpět obrácenou,

onou branou jitra pozlacenou

domů jsem se brával po vodě –

Ó, co rozkoše vší pozemskosti

proti takých nocí blahostnosti!“

„A což nikdy,“ Jaromír dí, „maní

nevyzradil jsi jí vroucí cit?“

„Ó, jak možno jí to vyzradit,

když se led můj jejích hledů straní

a jí jako světici se klaní,

nad níž oslňující hvězd svit?“

„A což ona, miluje tě přece,

nikdyliž ta tajná znamení,

jimižto se líce růžněj’ plamení

a se v krasším zaskvívají vděce,

jimiž bujněj’ zvlňují se plece

a zrak záři skvělší pramení,

vřelejšímliž nikdy stiskem ruky

nejsladší své nezděla ti muky?“

„Mé-li její ruka dotekla se?

Kdo by hruď mou sevřel v obruče,

aby slastí nerozesmekla se,

až by cit můj náhle vypuče

do plamené strh’ ji náruče,

kam by před mým znojem utekla se?

Byla by mne dávno zapudila

od sebe co smyslů prostého,

kdyby tknutím prstu bílého

byla se má vášeň probudila;

nikdy výš se jí líc nezrudila,

nikdy hledem oka spilého

s očima se mýma nepotkala,

ba, se jim spíš stále vyhýbala.“

„Bez starosti buď! Tať pravá láska,

co se kryje v prsou svatyni;

ona bydlí v tajné jeskyni,

ve kterou ji studu víže páska,

nestaví se v div co sedmikráska,

kvete co fialka v zástini.

Než kdy v její skrýš’ se dostaneš,

opije tě její sladká vůně

a tu na zvroucnělém jejím lůně

nadehvězdnou slastí zaplaneš,

sedě na nachovém jejím trůně,

s země slávou vší se rozstaneš,

budeš s bohy na rovni se míti

a z jediné s nimi číše píti.

Však již stojím na domácím práhu –

S Bohem tedy, Václave, již buď!

Velil-li jsem ve zpráhlou ti hruď,

blažen jsem, jen sebe menší vláhu.

Pročež směle hvězdnatou svou dráhu

putuj dál, jen na ní nezabluď!

Nyní však nám kyne rozejití,

rozvírá se mi již branka má!“

Rozešli se za ním obadvá,

rozličnými jsouce city spití.

Mámliž popsat ono vlnobití,

které Bůh jen na nebesích zná –

vlnobití srdce zoufalého,

oběť lásky pro přítele svého?

V zámku nad jezera modrým klínem

jasným hosté veselí se vínem,

budícím smích jarý na všech rtech,

po postlaných květinami zdech

jeví se a ztrácí stín za stínem

ve vysokotřpytných zrcadlech.

Co však růže mezi květinami,

Růžena tu mezi ženštinami

v koruně svých půvabů se skví,

v kadeřích má celé květenství.

Sněžná šíje pak se pod perlami

jako lil’je pod rosami chví –

než co kvítka, perly co tu chtějí?

kryjou tě jen částku krásy její!

Oči její – perel z pomněnek

nejjasnějších z nejsličnějších lití,

nachovou pak v líce vetkán nití

pivoněk všech nejkrásnější vděk,

bělostných pak ňáder výklenek,

zpěněného moře vlnobití,

její rtové – něžnějších snad není –

půvabnou se vlnou lející,

v líci kdykoli se smějící

se bělostí ruměnec se mění,

zoubků kdy též objevuje skvění

nad slonovou kost se skvějící –

a kdo vidí ten ret číši líbat;

rozkoší ta číš’ se zdá mu hýbat.

V outlounké se ruce berla chvěje

nad veškerým mužstvem přítomným,

neb jak za zákonem nezlomným

za pokynutím té ruky spěje,

a kde se jen chvilku pozaskvěje,

oltářem jim místo soukromným.

Nožka její – míru-li se zříká,

ve věnec-li druhých lilijí,

dívčích noh, se tančíc zavijí –

ani podlahy se nedotýká,

oko tvoje za ní jen jen mžíká,

tak sled její rychle pomíjí.

Krasší-li se sedíc, tančíc jeví,

to zrak žádný rozhodnouti neví.

Nyní Václav Růženě se klaní,

podnímaje její dlaň svou dlaní

a bok štíhlý druhou obepiav.

Básníče! ten oheň v slova vprav,

ano zraků dvé se spialo maní

a dvé k sobě sklonilo se hlav,

oheň, co mu projel všechny žíly,

z její ruky v jeho zplameněl,

proplanuvší lící jeho běl,

ve srdci mu soustředil vše síly,

an se šeptmo pozeptal jí: „Smí-li?“

A ret: „Ano!“ sladce její děl –

Vprav ho v slova, můžeš-li v ně dáti,

co se můž’ jen cítit, ne však psáti!

Nedaleko Jaromír náš stojí,

jeho hled je stopovat se bojí,

jichž se ňádra k ňádrům přiklání,

rusý její vrkoč zaclání,

jímž se líce přítelovy kojí,

ono sladkých citů rozvlání.

Avšak o bok spanilý se klásti

ruku jeho vidí nesmělou

a přál by si za zem za celou

druhou též, jak onen, její vlásti.

Jemu jen, ach, popřáno se pásti

nad tou lící chvatem zardělou –

a těch líce – jak jsou blízko sebe!

jako smrti pobožného nebe.

Vidíť on, jak s pozdviženou šíjí

Václav milenku svou přitiská,

očima mu blahost propryská,

jíž se celá vniternost mu spíjí,

a jak on ho větrorychle míjí,

hvězdami jen vějíř zablýská.

Vidíť on – teď Václav jí se kloní

nad stříbrnou nad náušnici,

odtamtuď tu její po líci

prouhami stud ruměný se honí

a zrak její dlaněmi se sloní,

jun však pouští sličnou děvici –

vidíť to, hruď žárlivost mu svírá

a tvář smrtná bledost obestírá.

Václav ale, Růženy své zbaven,

která se mu z rukou vyvila,

ana tichá zvěst ji zpravila,

čím cit jeho všechen rozežžaven,

an svou sličnou milkou poostaven,

studu zář’, mu líce polila –

On jí celé tajemství své zjevil

jedním k ouška bělu nahnutím

a tak plamenným svým práhnutím

a své prudké touze poulevil,

an je v jedno: Miluji tě! vevil –

Studeným však ona sáhnutím

od sebe jej nemilého pudí –

a jun ze sna krásného se budí!

Spěchá ven. Tam mezi fialkami

z břečtanu se plete besídka;

v takovýchto skrýších nezřídka

milencové líbají se sami,

obklopeni jsouce temnotami,

ana v modrou dálku vyhlídka.

Ale nyní v zelené své hloubi

zarmoucenost hostí nejvyšší,

Václav hledající zátiší

duši svou tam se samotou snoubí.

Fialka jen, besídku co vroubí,

a víc ucho žádné neslyší,

co mu prsa těsným kruhem ouží,

retoma se junovýma plouží.

„Matčin prst, ó šťasten komu kyne

liliovým na hruď obloukem,

ten se z dráhy ctnosti nevyšine,

nestane se hnusným pavoukem,

z něhož lest a šalba věčně plyne

a jej kryje sobství kloboukem.

Matčin prst, ó hvězda tříkrálová,

blah, kdo za ní k spáse může spět,

okovy jej bída neuková,

komu za podíl ten amulet!

Blah, kdo aspoň v paměti ho chová,

líbat-li ho nemůže víc ret –

čelo mé však ten prst nepožehnal,

neb já zrozen kříž jí ve hrob vehnal.

Jiná hvězda zasvitla mi časem

a mne pojal úžas nad úžasem,

vidoucího sličnou děvinku,

ušlechtilolící hlavinku,

ovlněnou kaštanovým vlasem,

nevinnost co měla ve vínku –

Ach, má sličná hvězda zapadla! –

Kdyby mrouc má líc teď ovadla,

nade mnou zda někdo by se sklonil?

V čí by srdce strast se vekradla?

Zvonu jen, co by mi hranu zvonil!

Nikdo by mne slzou neoronil!

Ó, tož osud smutný samotného,

samotného, zapomenutého!“

,A já nejsem nic?‘ tu blízko slyší.

ode tmy pak Jaromíra liší.

,Zdaliž bych se tě tak ptáti směl?‘ –

„Odpusť, že jsem tebe zapomněl

v bolesti, již nic víc neutiší;

jediná jsme duše dvojich těl.“ –

,A což tebe bolí? Dívka-li to,

jíž jsi rozplamenil útrobu,

nevím, jakého dle způsobu,

zjeviv jí, čím srdce tvoje spito.

Či hned její srdce rozelito

mělo ti svou vyznat porobu?

Mohla-liž hned pojmout slova náhlá?

Ó, zvěst lásky – tatě neobsáhlá!

Ve hlásku ji vemkni sebe kratší –

ó, z ní tolik vůní zavane,

ó, z ní tolik blesků proplane,

že jim duše dívčí nepostačí

a se v jeden ňáder povzdech stlačí

a jedinou slzou vykane.

Sladké jab’ko, děd co vnuku poučí,

svit, jenž od luny se neodloučí,

hrstku z urny času popelů,

zlatou harfu, zástup andělů

do hvězdného vpiatý do obroučí,

sluncem růži daných pocelů

plameny – i slzí perlopásky:

vše to svírá krátké slovo lásky.

Což jí bylo činit u rozpaku

při ruměnci, při sklopeném zraku,

před tebou-li studem zajíti?

Jiného co než se vyvíti

rukou tvojich horoucímu tlaku,

před pohledem tvým ze zastříti?

Koketka, co z ruky sevření

na lásku již mladíkovu hádá,

ta by byla, prosta zardění,

k tobě povypiala vzezření

s posuňkem, jenž znovu slyšet žádá,

po čem touha v ňádrech neusvádá;

ne však tato bytost čistě ženská,

růže nedůtklivá, přepanenská.‘

ana hvězda naděje z ní zplála.

Však již do síně se nenavrátím,

ni víc její ruky neuchvátím

v rozhárané touhy spilosti

a slast sobě dnešní noci zkrátím.

Avšak brzy v pounylosti

přijdu žádat její milosti! – “

I šli stezkou spiatou levkojemi

kolem kopců růží, lilijí;

tu se stezka bezem provijí

a tam míjí šumné vodojemy,

nad jedním jsou všechněch bohů sněmy,

nad druhým saň Jiří zabijí.

Před nimi již jezero se míhá,

u něhož stráň nad stráni se zdvíhá.

Než kdy branku věnci spiatou míjí

jasností lamp pestrých slynoucí,

tu dvé bílých ňáder kynoucí

o trám dívka podepřená šíjí

a dvé sněžných ruček povyvíjí.

kadeře si hladíc plynoucí.

Když jdou kolem, rukou ňádra svírá,

a když míjí, za nimi tu zírá

dále, dál, až mizí v temnotě

a pak cosi pod okem si stírá.

Mnohé převalil čas loukotě,

než se vymkla místa samotě,

s níž ji jakás tajná víže spona.

Zřeli k ní – však nebyla to Ona.

Jarní jitro, spanilé jsi vele!

Rosa na tvojím se perlí čele,

ústa dýší vůni fialek,

rozbřesklého slunce paprsek

na tvojich se ňádrech houpá skvěle,

ve vlasech pak šeptný větérek.

Za sebou máš křídla červánková,

liliemi bok tvůj obetkán,

a co v rukou nosíš, lesklý žbán,

v němž se kouzlo, div divoucí chová,

neb hned síla polévá jej nová,

komu žbán ten ke rtu jenom dán.

Ó, mně popřej žbánu toho síly

oslavit tvé vlády sladkou chvíli.

V kraji tom, kde cypřiše se chvějí,

modřejší kde nebe nad nimi,

v kraji tom, kde z vesny do zimy

blahostná se léta nesvláčejí,

ať tam stokrát sličnost tvoji pějí

půvabnostmi spiti tvojimi –

I já, severu sněžného dítě,

naladím si harfu na úsvitě,

ač ni zříceniny svatyní

zlomených ni trupy bohyní,

ob něž pavouk oplétá své sítě,

básnící mé čelo nestíní,

nýbrž stará za kapličkou lípa

a můj cypřiš – číročirá řípa.*

Ještě Pánbůh v nebi nerozsouzí,

čas-li temnot čili červánků,

slasti luny cudné libánků

květ svůj kalich uzavřít se spouzí;

v kom se zbožný cit tu neprobouzí

při radostných písních skřivánků?

Svatý mír se do srdce mi vkrádá,

slyším-li, kdy zvony hlaholí

do jatého spánkem údolí,

synáčka že panna nepostrádá

v kadeře se kraďte nesměle.

a jen jemnou čechrejte je dlaní.

Nevíte vy, komu se to klaní

živoucí ta socha z úběle;

trpící snad duši pouta střiže

a ji z ohně horoucího dviže.

Na stezce tam, svitem osloněn

Václav objevil se z nenadání –

Perlemi tě jitra poroněn,

ku kvetoucí zemi nakloněn,

klečící jak zočil panenku –

ku kapličce zrychlil svého kroku –

Duše její, k oblaků jdou toku,

slzu jenom zanechala v oku.

K jejímu se sklonil raménku,

dotekl se jeho kulatosti,

nebo láska vrchol soběckosti.

Ale láska vrchol soběckosti:

za kaplí tu Václav vykročil,