ZLOMENÉ JARO.

Včera do oken smálo se listí a lupení,

mávaly šátečkem bílým rozkvetlé klomeny.

Nyní přes ploty bezmocně visí, zlomeny,

ve větru jejich kvil slyším, tlumené úpění.

Včera omladlá země svá rozkošná ramena

pro píseň ptačí, pro pocel ke slunci vzpínala.

Nyní bezdechých dítek svých tílka zsinalá

v náručí zoufale vine, Nioba kamenná.

Včera věřil jsem: Zavolá za lesy, za hory

veliká touha, plamenem lásky mě zahřeje.

Nyní pod zhaslou svítilnou mrtvé naděje

choulím se v děravý plášť své studené pokory.