ZLOMENÝ KVĚT

U vody hluboké

vykvetl řásný.

Nevěděl, jak je

štíhlý a krásný.

Díval se na slunce,

na mraků lety,

na hraní motýlů,

na hvězdné světy.

Díval se s úzkostí

na pění ptáků –

slzy mu zářily

ze smutných zraků.

Nevěděl, k čemu je

na této zemi,

proč se jí držet má

kořínky všemi?

Chtěl by jít na kopce,

v dálky se dívat,

chtěl by jít na hvězdy,

po řekách splývat.

Chtěl by se s ptáky

v blankytu koupat,

s poutníkem jedním

do lesů stoupat –

hovořit s lidmi

na celé zemi –

a musí stát zde

vrostlý a němý.

Pojď, broučku zlatý,

jenž hryže a ssaje,

pij med můj sladký,

co v kalichu zraje.

Přijď, princi zlatý,

ve hbitém letě –

mne už nic netěší

na tomto světě!

Brouček se nalokal

medu a vůně –

a zvadlý květ

spí v hlubinách tůně.