ZLOMENÝ ROZMACH

Jak pochmurní a mdlí a těžcí ptáci

se plouží dni; a jejich černý stín

tak zlověstně se za obzorem ztrácí,

kde nekonečna zeje hltný klín.

A pocit máš, že soumračnými tmami

co chvíli vyšlehne a vzhoří blesk

v noc neútěšnou krvavými plamy,

že zaduní v zmar hromu běsný třesk.

Jdou drtivě teď sudby milionů,

zní kovový krok země po lánech,

jdou výhružně za jásotu i stonů,

zní duší v tisícerých ohlasech.

Když národy zří v naději i děsu

v taj’ budoucna, jež mlčí urputně,

co láska tvá v svém opojeném plesu,

tvá práce, celé žití horečné?

Ó moci, zahodě vše, po své touze

na straně přátel stát’ a bojovat’,

rozhodných dějů skromný sluha pouze

jak žertva výkupná v svět nový vzplát’!...