ZLOMKY BÁSNĚ „ČERNÁ RŮŽE“. (I.)

Daleko rozlehlým podlesím

V březin obvodu a příkrých lomů

Jako klenbami šerého dómu

Laj se vine proudem zeleným.

Roklemi se z houštin hluboka

Vystoupilý, vlhký táhne dým.

Jekot vichrů, tajemný chřest stromů

V hrčení se mísí potoka,

Jehož hbité vlnky, postrašeny

Věčným mlčením zmrtvělých břehů,

O tuhé se odrážíce stěny

Těsným ubíhají pustinám,

V neunavném se hrnouce běhu

Na výsluní k jasným rovinám.

Na vše strany po tarasech skalných

Les vystoupá. Jeho vršiny

Nejzazší se v mlhách kryjí vzdál’ných.

Temena těch horných pavlánů

Pádné stíny hází v nížiny,

Jež skupení pestrých balvanů

– rozpadlé to věkův mohyly –

Hradbou obehnala parkánů

Žulových a staleté jež kmeny

Jako na stráž pouště rozstaveny

Jehličími věnci ovily.

V středu výšin tichý dol se níží

V třtinné uschovaný houštině;

V jezeřité jeho bařině

Luna se jak v mrtvém oku shlíží.

Někdy vichřice dušený pláč

Pustinou se žalně rozlíhá,

Někdy vyplašený křemenáč

Lajem osamělým přebíhá,

Někdy na mžik paroh jelena

Povyrazí z křovin zelena,

Někdy pták zašlehá perutí,

Aneb stínem lesných klenutí

Stenání se doupňákovo nese,

Aneb hvozd se prudkým větrem střese, –

Jinak v hrobovém vše zmlknutí.

Mnoho dlouhých let už uplynulo,

Co v těch osamělých houštinách

Stupějí se lidských neoctnulo.

Chodník pochoval se v mokřinách,

S ním i zpomenutí utonulo,

Že tu kdysi před dávnými časy

Prudké vášně slavily své kvasy,

Jasné že se odrážely zpěvy

Od úskalí a úsměvem děvy

Poušť jak pokynutím anděla

Rajskými se vnady zaskvěla;

Že tu láska, jak jitřenky záře,

Zdobovala krásné si oltáře,

Růže milosti nad chladným mechem

Ustvořujíc čarovným svým dechem!

Vše to zašlo, dobou umořeno

I v paměti lidské už pohřbeno.

Avšak v samotách a v šeru slují

Rády prý se báje uhostují.

Mlhavá svá rozkládají křídla,

Jejichž luzně vábícími šumy

Opuštěná oživují sídla.

Propadlými nad městy a chrámy

I nad zpustlými zříceninami

Vznášejí se zvěstující dumy,

Život déchajíce v mrtvé rumy.

Takž i z ticha toho koutku světa

Mnohá smutná zvěst do krajů vzlétá,

Roznášíc se tajně na vše strany,

Stíny ty že strašné kryjí děje.

Vražda druhdy rozbila prý stány

Tam, kde nyní loubím pod zeleným

V omlžení lekuta se chvěje,

A bařištěm kletbou obtěženým

O půlnoci shluklé lesní panny

Že své divé provozují reje.

Dosud jako z světa vyvrženy

Zvětralé dvě tamo stojí chýže.

Ve ztuchlé již plesnivinou stěny

Jako za žalářní těsné mříže

Po věky zář slunce nezasvitla.

Za tichých jen nocí těkavým

Bludička tam jakás třpytem svým

Na okamžik temnotu pronikla.

Kolem husté obstouply je dříny,

Opodál pak jako husté mraky

Lesních površí se táhnou vlaky.

Náhodou-li v dol na zříceniny

Slunko polední za léta shlédlo,

Úžasem jak v mhy stopeno zbledlo.

Tichou-li svou kterous luna zář

Na výzvědy tamo vyslala,

Rychle zase odvrátíc svou tvář,

Přes palouky dále spěchala.

Hvězda-li se v běhu zastavila

Nad chýžemi jenom chviličku,

Žalem skvělou roníc slzičku,

S družicemi rychle odkvapila.

Chodec zbloudilý spatří-li chýže,

Znamením se posiluje kříže.

Strašnáť mu myšlenka – je-li sám,

Že by v moc upadl příšerám

Kletbou upoutaným k této poušti

A hrozícím ze všech kolem houští.

Není divu! Starci vypravují

O hrůzách, jež tam se objevují.

Nerádno prý člověku jest zříti

Místa, podzemské kde moci vládnou,

A kdo tajův tkne se myslí zrádnou,

Tomu dnem a rokem jest umříti.

Pověst dí, že v tuhém prokletí

Tamo už po mnohá staletí

Ženština prý pobluzuje bledá,

Jejíž duše spočinutí hledá.

Pomoci prý u svých potomků

Dovolává se – avšak, ó běda!

Nezjevil se dosud svoboditel,

Z trapných muk té duše vykupitel

Často blesk udeřil do domků

Těch, a přece na výstrahu stojí

A tak dlouho ještě budou státi,

Než ta nebohá se upokojí

A svobodna v mír se věčný vrátí.

Zahoře jak v blesku mrak,

Nad kořistí zplesá,

Houštím pádil – dívčinu

Na hrad svůj unesa.

Netaž se, zda nebohá

O samotě nyje,

Kdož ví, kam se poděla,

Zda-li ještě žije.

Ty jsou pánův z Růže hry,

Svatá jejich práva,

A kdo s nimi bojuje,

Tomu čest a sláva!