ZLOMKY BÁSNĚ „ČERNÁ RŮŽE“. (Předzpěv.)

Tobě, kdož jak osamělý strom na šíré zeměpoušti

Zůstaven života bouřím k síle zápasem dozráváš:

Tobě, kdož ve zříceninách aneb v stínu šerých houští

Světa vzdálen, svěžím duchem věčné pravdy vyhledáváš,

Pravdy věkem pochované, od otroků zašlapané,

Od školáků upírané, od slabochů nepoznané:

Tobě, kdož svůj hlas nemísíš do Satrapů hlučných sborů,

Plané chvály nevážíš si, vrahův nehrozíš se zlosti,

Aniž klamán skořapinou oněch velebuješ ctnosti,

Štěstěna jimž uhlazenou žití dráhu uchystala,

Jenž na růžích vychováni nepoznali tuhých sporů,

K nimž ukován, komu máti trním jen kolébku stlala:

Tobě, neohrožený kdož stoje světla u otvoru

Lásky znamením nasloucháš a svobody prapor skvělý

Vznášeje, se nepoddáváš soběckému povrheli,

Jenž si svých jen měšců hledí a v pohodlí slunce záře

Sbírá, aby osvětlením své jen ozdobil oltáře:

Tobě, povahy kdož stroje mužně před světem odkrýváš,

Sítě, jež tmy pěstounové světlu kladou, kdož podrýváš:

I též Tobě, od matčiných úst kdož záhy odtržen

Prvním dnem bez viny vyhnán z dětského milosti ráje,

Bez ukolébavky prosnils trudný mladistvý svůj den,

Hořké mléko nenávisti z cizích, chladných prsou ssaje:

Vám věnuji tuto píseň, jižto noc mi pošeptala

U zjiskření tichých hvězd a u haluzí zašumění,

Luna z chladného když lůžka vzdálených pohoří vstala,

Nivám, potokům i hájům tajné tisknouc políbení. –

Neníť veselá to píseň, trudné mysli k vyjasnění;

Nevelebí toho, jenž se na kobercích povaluje,

Ani ty, jež zaslepený svět pro nicost oslavuje;

Ale na ony vzpomíná, jenž jsou ubiti na kříži,

Neb jichž žalné bědování tuhou proniká kdes mříží.

Komuž milejší Sirény svůdné, milostné jsou zpěvy,

Kdož ukolébavky hledá k pokojnému podřímání,

Odstup! Nenavnadíť mysl pygmejskou Titanův hněvy,

Aniž v mírné ukolébá sny ji harfy zahřímání,

Jejíž struny žaloby jsou – na nebe zatloukající,

By své brány otevřelo, blesků svých vyslalo hrůzy

Na budovy lží slavené a na hlavy podlé luzy,

Jež se mezi svět a boha staví, aby pravdy světla

Nepronikla srdcí klenby, zem by k svobodě nevzkvétla!

Vypravuje se, že mnohý, jenž na hrstce hynul slámy,

Zapomenut od svých, cizím tráviv dni jen k pohoršení,

Štván a hnán od místa k místu, v zoufalém přec zanícení

V skrytých hlubinách své duše myšlenkové stavěl chrámy

Budoucnosti. Bídný psanec, střeže pravdy lampu věčnou

Ducha zářemi pronikal dobu zatmělou, nevděčnou,

Doufaje v čas nový, skvělý, v jiné, svěží pokolení,

Kde nebude lží a model, zotročilci proslavených,

Srdce na jiskrách kde kovu k zločinům se nerozpálí,

Proroků hlas nepravých kde, tupou luzou velebených,

Celá staletí o světlo nebes klamem neošálí,

Láska k vlasti kde nebude pláštěm podlých špekulantů,

Pravda – výsadou neplodných, zchřadlých školských mudrlantů.

Kdes blouznivče, jehož prsa žhoucí naděje ta sžírá?

Kdes, jehož hled roztoužený se do nedozírné dálky –

Přelétna potoky krve, hrůzozjevy kruté války,

Dědin plameny i moře slzí – nadějně upírá?

Těš se, těš se, orle myslí, nad budoucností nezoufej!

Vzejde slunce nad Sionem! – Jenom pro sebe nedoufej,

Že by, ústa tvá-li prahnou, bratr tobě vody podal,

Že by veliké tvé srdce nenávisti had neshlodal,

Že upír, jenž křídlem v spánek důvěřivý tě uvlaje,

Z obnažených prsou tobě života krev nevyssaje!

Jako veleprorok lásky neměl kam položit hlavu,

Takž i ty bez spočinutí, osamělý v lidstva davu,

Životem nes kříž, jejž doba tobě vloží na ramena,

By pod jeho tíží klesla duše štvána, utrápena.

Perutě ti vyrvou, jimiž duch se vznášel nad sprosťáky,

Lžemi uvraždí tvé jméno, tělo spíchají bodáky,

A školomet, jenž moudrostí patentem se ubezpečí,

Na krvavé účastní se, vraždné proti tobě seči.

Marné tvé bude volání, že svobodno myslit duchu,

S vlky vyj, neb aspoň šetřiž obecného blbův ruchu.

Mysli pro sebe a mlč, by se to panstvo nelekalo

Slov tvých, ježto slávou sebe, národ písmenou uspalo.

Což ti platno, že tvá mysl skvělou lásky perlou byla,

Když se před modlami hlupci zbožněnými neklonila?

Protivils se fariseům a nesbírals cestou zlato,

Chud jsi, v chudobě odvážliv; klatbu měj odpůrcův za to.

Kdybys bohat byl, tuť věru leskem bys oslepil soudce,

Divili by se a přáli podivínské tvé by choutce,

Štěstí by tě provázelo, s ním pak hejno apoštolů

Oslavu tvou hlásajících; s pány bys zasedal k stolu;

Mnozí hleděli by k tobě vzácnému co ku přízraku,

I ta závist by své blesky v dálném ukrývala mraku.

Ale chud jsi! tuť co helot terčem buď štěstěncům šípů,

Hloupých hany a padouchů uvražďujícího vtipu.

Snad až tvé uchladlé tělo hluboko dost pochovají,

Odváží se kterýs přítel, jenž svůj soucit v ňádrech tají,

By to jiní neuzřeli, v tiché tmavé noční době –

Oželit tvé marné snahy, – povzdechnouti na tvém hrobě!

Snad, kdo živého tě bodal, trním dráhu ti posázel,

Kamením i blátem hany po stěsněném chodci házel,

Ustrne se nad mrtvolou, hrob tvůj ozdobí pomníkem,

By objevil vřelý soucit s umořeným mučedníkem;

Na pomníku první chvalná o tobě se zmíní slova:

„Boží bojovník udatný pod kamenem tím se chová,

Duše v milost boží dána, tělo rozpadlo se v prášek,

Kdož se při něm pozastavíš, pomodli se otčenášek!“

Stojí lípa na výsluní, hojné šepce světu zvěsti,

Že se blíží ono jaro, v němž i lásce bude kvésti,

Že se blíží čas, kde národ, myšlenkou mdlou zotročilý,

Přizná se ku pravdě boží, svěží stane se a čilý!

Pokud ale světla záře nejzazší chýž neproniknou,

Pokud svobody a pravdy jasnu oči neuvyknou,

Pokud láska nepovznese hesla svá co prapor svatý,

Pokud zástup opozdilců podlí v tmách soběctvím jatý:

Potud ten, kdož v papírovém věku o zlatém již bájí,

Práhnoucí po blahu duši poesií nechť napájí.

S zlatou říší v světě vidin uvítá jej anděl míru,

Mysli jeho sílu vdechne, srdci naděj, lásku, víru!

Vzletem zápalu odkryje před ním pravdy, krásy zřídla

A v posvátné uvede jej věčného blaženství sídla. –

Slyš, čarovné jezero se k zvukům rajským rozvlňuje,

Obrazy nevídanými prostora se naplňuje.

Bezkonečné světů světy a vše, co v jich kruhu žije,

Nebezvěstná proniká již jasná, božská harmonie!

Nechť ti všední kramář spílá blouznivců a vytrženců,

Požívej blahosti chvíle v kruhu světla zasvěcenců,

Okamžikem jediným kdež v nebe ti nahlédnout přáno,

Všecko protivenství země v tobě bude překonáno:

Na lva božího sesílíš, na skvělého Ariela,

Jehož oslněný krunýř nepronikne vrahův střela!

Sni jen dále! sny nadějné jedním jitrem přec dozrájí,

Jednou zoří lední kůra lidských osudů roztájí;

Jedním sluncem osvětlený svět se celý rozesměje,

Jedna vichřice i mraky nad národy odevěje!

Národ pak, jenž poslední své nepromarnil ještě síly,

Znovu pozdvihne své čelo a zmuží se jednou chvílí.

Nastane i tobě jitro, chrabrý druhdy lide český,

Jejž zasáhly nejkrutější závisti a hany blesky!

Za hříchy svých drahných vládců, za nevěru zrádných synů,

Za koukolu, jenž se rozsel po tvých rolích, těžkou vinu

Utrpěl’s, co trpět možná lidu na kříž ubitému,

S praporem strhaným podav osudu se nezvratnému.

Sám nad sebou zapomněls se ; jako Petr mistra svého,

Takž ty zapřels vlast svou drahou a do koleje cizého

Vpravils se. Synové zrádní, – jako Esau své dědictví

Prodal kdys za talíř čočky, – jazyk mateřský prodali.

Renegáté svaté víry, otrokové pochlebnictví

Na hrobě matičky Slávy s nepřáteli hodovali!

Největší své bohatýry měls za mrzké loupežníky

A za svůdné vytržence posvátné své mučedníky!

Pokraj jícnu ses potácel; ještě krok – a k zahynutí

Nezvratnému byls odsouzen bez naděje procitnutí.

Násilí a chytrost podrývaly nejistou tvou jsoucnost,

A svou vlastní liknavostí podkopávals svou budoucnost.

Kdybys byl jak Polabanů druhdy bojovnické kmeny

Klesl, památky po tobě již by byly rozříceny!

Byl by nával cizoty tě v úhoň bezednou již strhl

A tvé děje i tvůj jazyk v zapomenutí uvrhl!

Jižjiž vyzváněno tobě a na pohřeb uchystáno,

Ba před časem od tvých soků věčných o dědictví hráno.

Korunou tvou opravily by svých chrámů ornamenty,

Českou zem by roztrhali na pouhé departementy,

Mrtev by byl jazyk český, jméno Čechů pochováno,

Národ v otroctví uvržen cizáckými parlamenty!

Lev tvůj bílý z královského sídla na věky vyštvaný,

Z tisíců ran krváceje svržen byl by pod balvany

Hluboko, by řvání jeho nezasáhlo povrch země

Budíc vzpomínku, že v Čechách lví kdys přebývalo plémě;

Na národnost umrtvělou snesli kamennou by horu

A na horu zavěsili německou by trikolóru.

Povstalo by Koniášů v nové říši na tisíce,

Snášeli by plody ducha slovanského na hranice,

Aby nebylo památky, že kdys Lumírů zde pělo,

Veleslavínů zde psalo a Chelčických přemýšlelo!

Nestalo se, jak krahujci zakrákali nad hřbitovem;

Národ český probudil se proroků svých mocným slovem.

Na svou rakev, jež století zakopaná opuchřela,

Rukou zsílenou zatloukal, až se rakev otevřela.

Pracovníci na vinici Páně kámen rozvalili,

Jenž mu na hrob závistníci krátkozrací postavili.

Vyvstals, ne co kostlivec, co vítěz nad nepřátel mocí.

Ač z ran mnohých krváceje, nepropadls věčné noci.

Ještě v mezisvětlí stojíš, očekávaje své ráno;

Nuže, vzchop se, jak Prometheus zasáhni v prameny světla!

Jenom čeho sám se zmocníš, bude tobě zde podáno;

Kdo na jiné spolehá se, tomu volnost nezakvetla! –

Skřivánkem nechť jednotlivec po polích a hájích těká,

Ale národ vzletu orlův nad oblaky se neleká.

Holubím tě nazývali národem, dokaž, že lvové

Duchem silní, vůlí mocní, tvoji bývali otcové.

Před světem se objev v plném nebes světla ozáření,

Sobě spravedliv buď, nedej synům hynout v ujařmění,

V ujařmění, kde ne cizí jen, i bratři se shlukují

A své bratry nenávistně špendlíkami ubodují!

Každá rána bolestná, z níž věrné dítě tvé krvácí.

Kořeny tvé užírajíc trpce na tobě se splácí;

Na hrobech pak, v něž tvůj nevděk pěstitele pravdy hází,

Démon pomsty nových trní na korunu ti nasází!

Vznášej pravdy pochodeň při svíticích v dálku požárech,

Ku předu postupuj, v blahu, v světle stoje, v lásce žije.

Duchu kloň se, nedej mysli v podlých utonouti svárech;

Špínou zapáchne, z poháru nečistého kal kdo pije,

Drobné, shrnuté kaménky vzrůstat bylině nedají,

A na malicherných snahách veliké se ztroskotají!

Sprostotě dej výhost, kráse přístupu přej do svých chýží,

Nechť se klokotem slavíka neb barvami duhy blíží;

Básníkův naslouchej slovům, odvrať se od nevědomců,

Od úlisných svést se nedej marnomluvných věrolomců,

Jenž tvá světla udušují, by jen sami se třpytili,

Na popředí se tlačíce, by se nad tě povýšili!

Nad lidstvem, viz, ohnivý se anděl vznáší Cherubin,

V zlatém kruhu kolem něho shvězdění všech velkých ctností!

Který národ uzavírá oči před jeho skvělostí,

Molochům se země klaní a marnosti Belialům,

Ten na žhoucí pomniž slova : „Mene tekel efarsin“

A na plameny, jenž vzňaly podmaněným Belsazárům!