ZLOMKY BÁSNĚ „ČERNÁ RŮŽE“. ((Ráno.))

Zaduje větřík – háj se zbudí,

V ranním se dechu haluz koupá,

Obzor se poznenáhle rudí,

A jitřní mhla jak se rozstoupá,

Vyvstanou pole, nivy, bor

A v dálce modrý věnec hor

A nad horami růžná zoře,

Z níž pramen světla nad rubíny

Skvělejší vypudí vše stíny

A zem stápíc v luzné září moře.

Leč nebohý já, co mně zbývá k zření!

Na země růží – nad ní slunka není,

Tři kroky šíře a šest kroků zdélí,

To vešken svět můj, peklo, zem i nebe!

Vidím jen stín svůj při mdlém lampy kmitu,

Slyším jen ohlas svůj osloviv sebe

A kroku ozvěnu, kdy temnou celi

Procházím, zoufaje si v těsném skrytu!

Vše ticho – ve snách svět tonoucí,

Jen vichřice s lístkami hrála

(V dřímotách jedle ..ztřásala..),

Nade mnou luna v úplnku planoucí

Bledé své růže houštím proplétala.

Opodál jezero jak v kolébce

Dřímalo v objemu skalných břehů,

Vlnka s vlnkou tajemně šepce

Snila o dávném potočím běhu.

Jak krásno venko! blankyt skvělý

Zaduje větřík...

Ztroskotána loď jest má,

Tapavec na pustém ouskalí,

Hrdě čekám, kdy se přivalí

Vlna, jenž mne pochová.

Neleká mne šírá noc,

Lampy nebes neosvítí

Tmu mých prsou. O pomoc

Nevolám. Pro kousek živobytí

Nechci žebrati. Nechť jméno mé,

Z knihy života vymazané,

Zhasne v paměti, jakž zhasly přetisíce,

O nichž pamět lidská neví více.

Jeden list se stromu jsoucnosti

Zvadlý slétne v prach a zašlapán

V náruč klesne, v náruč věčnosti,

V pralátky se rozpadnouc. – Tam s vinou

ctnost se smísí, s hanbou sláva,

Člověk s člověkem, znán, nepoznán,

V jednom bezdnu neprůzračném splynou,

A zlé, dobré – jedna kryje tráva!

Mezi dvěma chaloupkama

Roste tráva zelená,

Pros, panenko, pána boha,

Abys byla brzo má.

Než tu trávu posekáme,

Jak bychme se rmoutili,

Kdyby nám ji cizí lidé

Před očima požili.

Zašlapaliť by nám věru

Všecku radost na světě,

Protož vínek z jara splítej,

Pokud luh neodkvete!

Pověz směle,

Co v tobě žilo, zkvetlo, vřelo,

Dřív než tvá duše utonula

A srdce světu odumřelo.

Tiše jen, tichounce, větříčkové, vějte,

Tichem podvečerním neste pozdravení,

Známému rovečku o hoři zapějte,

O žalu, jakémuž v světě rovno není.

V zašlapaném hrobě bezným pod keříčkem

Anděl mého dětství, chladná zem ho kryje,

Jediný můj strážce v životě celičkém,

Jediná má láska, již věk nepodryje.

By nebyly zhasly drahé oči tvoje,

Byly by mne slepce skvělou vedly drahou.

By nebyly vyschly vřelé lásky zdroje,

V srdci svém vznešenou byl bych proslul snahou.

By tvá ústa navždy byla nezmlknula,

Květiny sypavše blahých poučení,

Jaké bys myšlenky byla mně vnuknula,

Duši ku blahému vznášíc osvětlení.

Ó máti, matinko, ztracené tvé dítě

Slzami hrob tuhý marně odměkčuje

I rukami svými z zemi kryjící tě

Minulost zapadlou marně vyhrabuje.

Nezbývá než slzí a žalné zpomnění

Na chvíle andělské, objetí sladinké,

Kde jsem na tvém lůně v blahém rozevření

Nebesa prolétal – žití mé jedinké!

Zhlídnuv ji třeba z dálky jen

V přeluzný jsem se ztopil sen,

Bylo mi jak by nad oblaky

Čarovná peruť povznesla mne,

Kde před oslněnými zraky

Se nebe celé odekrylo

A přání tajných hnutí klamné

Z jícně rozdujeného citu

Toužebnost sladkou vyvábilo.

I bloudě nebes po blankytu,

Zapomenul jsem u zchvácení

Na život, na svět, na vše kolem,

Po ní jen v luzném zanícení

Touže s nesmírným srdce bolem.

Jak blaze mi v tvář její zříti,

Jitřenky mé toť zjevení,

V trudném jsoucnosti zatmění

Blažší však bylo by umříti

Mně na rtech jejích v ulpění.

Jarní zjevy! –

Pomnívám na tě, poušti tichá,

Jako na ráj povzbylý,

Po němž vyhnanec marně vzdychá

V snách zočívám kraj přemilý

A zasléchám z povzdálí zpěvy

Mne vítající ze všech houští,

Jak vítávaly dítě pouští!

Mrtvás, uzavřena milostná tvá víčka,

Mladé tvé srdéčko z jara uvadlé!

Růže opustily utuhlá tvá líčka,

Slunce jara tvého z rána zapadlé.

V oblacích se duše tvá co anděl skvělý

Vznáší ku pramenům věčné jasnoty,

Hluboko pod tebou země pro tě želí,

V zármutku po tobě kvítí samoty.

Nebude slavíka po celém zde háji,

By si nezaplakal pro tebe, milá,

Nebude květinky v osiřelém láji,

Vřelé by slzinky nevyronila!

Spatříš-li z tvé říše při luniném svitu

Na zkropeném hrobě muže v truchlení,

Pomni, že to Strachkvas v tajemném ve skrytu

Pomejšlí na tebe, drahá, pomstění.

Osamělý jako strom kdož na života širé poušti

Nepěstován, nepovšimnut v bouřích k síle dozráváš,

Velké zámysly své skryje v tajůplných stínech houští,

Aniž za mzdu pocty liché duši svou kdož prodáváš,

Nikdy kdos nevmísil hlas svůj do Satrapův hlušných sborů

Zříš zbystřelým zrakem vnikův do soběckých luzy ctností,

Plané chvály si nevážíš, nehrozíš se slepců zlosti,

Na zjevení pravdy čekáš, stoje světla u otvoru,

Svatý prapor čistolidství navzdor lupičům odkrýváš,

Marná tmy lásky pěstounů snažení podrýváš,

Tobě, od matčiných úst kdos prvním dnem už odtržen,

Ve vínkách bez viny vyhnán z dětského lásky ráje,

Bez ukolébávek prosnil trudný mladistvý sen.

Zbloudilou-li kterous Luna zář

Na výzvědy tajů vyslala,

Hořem v mrak svou skryjíc tvář,

Přes palouky dále chvátala;

Hvězda kterás jestli utkvěla

Nad chýžemi jenom chvilinku,

Skvělou roníc slzinku,

Odvrátíc se jinam zaspěla!?

Leč dál poněkud z lesa ven

Šíří se luh, jasní se den,

A by nebylo pověstí,

Sotva by ladnějího stálo

Chodcovi mdlému přícestí,

Jež by ho k odpočinku zvalo.

Avšak pověsti strašlivé

Perutě rozložily své

Nad veškerou kol krajinou,

V šedou je halíc mlhu svou,

A kdož se cestou tudy bral,

Chýžkám se v strachu vyhýbal.

Nerádno člověku prý zříti

Místa, kde tajné vládnou moci,

Kde hrůzy, jimž se bylo skrýti

v té pusté vlhkých stínů noci,

snad žádný čas víc neosvítí!