ZLOMKY TRAGEDIE (Pomsta)

Kvas došuměl. „Nuž pojď, jsme usmířeni,

ty, kněz až z Milána, my Saracéni,“

a důvěřivého ved v ložnici,

kde kříž se skvěl a svíce hořící.

„Spi v Bohu! Hleď, tvé víry symbol bílý.“

Vlach přistoup. On: „Šels v léčku, pošetilý,

jenž v kříže znamení mou vraždíš zem.

Jsi bezbranný. Teď zemřeš. Pod křížem!“

Spial ruce mnich: „Pán dal – Pán vzal – buď jméno...“

Však v modlení mu vpad: „Buď zatraceno!

A tebou! Dám ti milost. Žij si, běž,

když jména Kristova se odřekneš!“

Vzhléd, bez odvětu, k svému Spasiteli.

Sok: „Odpřisáhnout! Klekni!“ kázal. „Ne-li,

ty, jež jsem s tebou zajal, pobít dám.

Máš na rtech život jich, či smrt. Vol sám!“

Host v mukách objal kříž. Však: „Zmetku z pekla!“ –

a po hrdle již ruka hrábla vzteklá,

jež svírala ho, škrtila ho: „Kříž,

já poroučím ti, sketo, zneuctíš.

Když nepoplváš, mršť jím aspoň na zem.

Však hodíš-li, já vlasu“ – a již rázem

ho pustil z náruče – „ti nezkřivím;

víc: přijmu křest; já bratrem budu tvým.“

Kněz těžce supěl; v očích smrt mu stála.

Však onen zaklínal se: „Přisám Allah!

Já slibuji: vrz kříž mi před nohy,

a padna, zlíbám jej.“ Stál, ubohý,

a strhaný se zrak mu krví zalil;

zřel pěst zas, jejíž stisk ho rval a pálil,

v sluch zněl mu bratří vzlyk, jak na mukách,

mdlou rukou, zmámen, po kříži už sáh – –

Vtom, ďáblovsky, vrah tvář svou zkřivil k smíchu,

syk’ „Pse!“, strh’ krucifix, křik’ „Umřeš v hříchu!“

a Kristův kříž mu vpeřil do čela;

pak, zadržuje krev, jež vyvřela,

a nad mroucím, jenž oči v prázdno třeštil,

„Slyš! Věčně budeš hořet,“ v sluch mu vřeštil,

„Slyš, pohane!“ naň sípal, „neslyšíš?

Ne tělo jen: já vraždím duši. Slyš!

Tvou rukou bouchá do žhavých teď dveří

zášť proti bezvěrcům: hněv těch, kdo věří!“

A s trupu vstal a, soucit v hlase, děl:

„I bez muk – ďaur! – byl do pekla by sjel.“