ZLOMKY TRAGEDIE (Pověz, duše...)

Bloudě pouští, lidskou lebku našel

Makarios, eremita svatý.

Sklonil se a poklekl a vzal ji,

do obou ji dlaní zbožně přijal,

zadíval se v prázdné důlky očí,

k čelu si ji přiložil a zvolal:

„Pověz, duše! Pověz, lidská duše!

Kdeže dlíš? Kde pobyt máš? Kde vzlétáš?

Odpověz mi! Zaklínám tě! Promluv!“

Ovanuta jeho otázáním,

vyplašena kouzlem jeho zraků,

magií a steskem přilákána,

vzlétla, letěla i přišuměla,

sedla duše na bezzubou čelist,

zakvílela šeptmo: „V ohni věčném.“

„A co cítíš?“ otázal se stařec,

„a co dumáš?“ naléhal a prosil,

„mluv, co zříš tam?“ Odvětila: „Muka.“

Do třetice svatý muž ji zaklel:

„Zda ti pomohu? Rci, jak tě spasit?

Čím ti ulevím tvou velkou trýzeň?“

Zhasínající se ozval nářek:

„Pomodli se. Pomodli se za mne!

Nepomůžeš... Ale pomodli se!“

Zahleděl se k nebi anachoret,

k modlitbě se otvírají ústa,

modlitbou však ústa nezazněla;

pohléd’ do důlků, jez prázdně civí;

z hloubi prsou dere se mu vzlykot:

„Běda člověku, že musí hřešit,

běda člověku, že přišel na svět,

běda světu, že byl tvůrcem stvořen!“

Mlčí ticho. Hlava proti hlavě,

umrlec a světec holý zírá.

Mlčí ret, jenž umdlel hrůzou ptaní.

Mlčí lebka. Mlčí, mlčí poušť.