Zlomky z básně Milek.

Milku! ty vládce azúrových říší,

K tobě pozírám z temnoty země,

Ó skloň se ke mně, ó skloň se ke mně,

Ať zbouřené mé se srdce ztiší!

V šedých mlhách koule se nese –

Pádí k nicotě? pádí ku ráji?

V ní miliony bytosti se třese

Nejistým ruchem jak v čarovném háji,

A každá ta bytost klade otázku,

V drahou sázku,

Otázku na tebe, bůžku milosti,

Na výsosti.

O tobě krásná obíhá báje,

Žes synem ráje,

Žes odchován při nektaru slasti

V nebeské vlasti.

Že mocnost ti dána

Raniti srdce ostrým zbrojem,

A každá ta rána

Jest blaha zdrojem!

Svým dechem pustiny oživuješ,

Je osypáváš vnadnými květy,

A rozptýlené světy

Tajemným kouzlem prý spojuješ!

Zázraky jsou tvé činy

Sladce blažící viny,

Kam přitulíš se, rozkoš tě provází,

A zrak tvůj kam padne,

Pouště přetvoří v Edény ladné!

A rajské plody kol sebe hází.

Není, kdožby rozkoše tvé, blahonosné nehledal;

Není, komu bysi číši žádanou rád nepodal.

Celý svět tvé kroky zkoumá,

Kouzla tvá zná veškerenstvo,

Dotknutím tvým nový život

Vtéká v celé člověčenstvo.

Což tys, mocné pacholátko,

Nevdech život v kamení,

Jichž ráz chladná byla tvrdost?

Nyní v krásy znamení

Změnila je umělcova

Ruka tebou vedená,

Takže hledě na jich zdobnost

Člověk touhou zasténá!

Kde jsi? kde zrozen?

V kterém nebi zplozen?

Pravěk tě oslavil

Jako bůžka svého.

A básníci vypravovali,

Co o tvých skutcích doslýchali,

A v písních tě opěvovali.

I těch skutků jest tak mnoho!

Kniha by vyrostla z toho –

Slávy tvé jsou plny Hesperydek háje,

O tvé spanilosti,

O tvé milostnosti

Vypravují všecky starověké báje!

Dítko outlé zemí vládne!

Nepřijímá rozkazy žádné,

Cizí výrok neuznává,

Samo zákony dává.

Do srdcí je vrylo,

Prsoum je svěřilo.

Nelze jim se vyhýbati

Ni se jinou cestou bráti,

Nežli kterou on vykázal.

On i duše vše zavázal,

Že rozkazům poslouchají,

I ač rozum jinam čelí,

I ač moudrost jiné velí –

Jím se přece svésti dají.

Jeho zákony jak do mramoru

Vryty hluboko železným dlátem

Vztahují svou moc na přirozenstvo.

Vedou někdy k míru, k oblažení,

Někdy k tuhým zápasům a k žalům!

Kam zaměří ostřím šípu,

Tam i raní! A z té rány

Téká krev po život celý!

Ale má on bdící stráž

Nad sebou, vidoucí rozum.

Kde mu tento pohrožuje,

Tu vše síly Milek sbírá,

Vše své zbroje uchystává,

Tajné budí žádosti,

Toužení rozplameňuje,

Všeliká vymýšlí blaha,

Sladkost úst a blesky očí,

Tlukot srdce, schvění rukou,

Ruměnce na mladé tváři,

Opojení čaroblahé

V objetích nezkončitelných

A vše jiné sladkoluzné

Upomínky touhu budící!

Uchvátí tě, v zoufalství tě žene

Z jihu na sever, z severu na jih –

Hledáš ukojení, nenajdeš ho,

Pokud ulpěls luzných na představech,

Jimiž rozohnil on mysl tvou!

Nesmírné jsou účiny tvé, lásko!

Vášní pochodeň když tebou vzplane,

Žhoucí láva protéká vše živly.

Běda tomu, kdo plamenům cestu

Vykázati nespěje! kdo ochlazením jejich

Divomoci umírniti prodlívá!

Tys to byla, jenž mísila jedy,

Jenž jsi nakvasila Medeu

Brousíc dýku k vraždě dítek vlastních!

Orfea jsi doháněla k branám

Mlhoříše! Ty jsi Narcissa

Utrácela hříšnou toužebností.

Tvá pochodeň roznítila požár,

Jenž se rozprozstřel po Illionu,

Kde šíp luku tvého Priamovu

Zhubil všecku rodinu!

Tys palivo přivlékala pilně

Ku hranici nešťastné Didony!

Lstivě divadlo jsi ustrojila

V Římě k slíčných únosu Sabínek.

Kleopatře’s ješteru chovala,

A přemnoho mnoho jiných skutků

Lidozrádných z tvého vyšlo lůna,

Ze srdcí tak zavražděných

Vykradla’s se jako loupežnice

Nezrazena bez pomsty a trestu!

Ejhle sopka! jednou stranou

Nehod bezčíslných jeví,

O nichž druhá protitomná

Jinolícná ani neví!

Z pomerančových tu hájů

Vůně líbá rozlévá se,

Hle tu brány otevřeny

Ráje v úplné své kráse!

Slavíčí tu tlukot slýchej,

Tu, kde lesík zelená se

Jarem věčným. Skvěloříše

Vesny rozkládá se tiše

Před těkajícími zraky.

Jak by všechen světa smutek

V dálce sidlel za oblaky,

Odekud jen v nočním stínu

Země přiblíží se klínu.

Prameny hle svěží v dolině!

Výdech čerstvý oživuje růže,

Tu a tam po břehách potočích

Jako v zamyšlení stojící.

Opojen tu mladík zastaví se;

Co mu šeptají rty šarlatové,

Že tak hbitě srdce jeho tluče?

Zúlíbá tu růži vonnodechou.

V políbení jeho rozevřou se

Lupenky a svět tajemný, snivý,

Lásky svět mu kyne z nitra kouzlů!

Nejen jinoch, ba i muž

Pociťuje mocnost střely,

Podlehne bolestné ráně

I ač nechtě, a na odpor

Staví se, přec po taji

Ztřese se a rozněcuje!

Viz tu Pelleovce Achylla,

Jejž zvěčnila Homérova lyra,

Předního to hrdinu řeckého,

Kterak po boku své Polyxeny

Rány hojí šípem zasazené!

Viz tu bohatýra Alexandra,

Borce východu a věstitele

Výroků osvěty západní,

Jenž překotil tolikerých trůnů

A prvním sloul mužem svého věku,

Kterak otrocky v milosti chrámu

Proléval krev vojvodů svých chrabrých

U rozkoše víru nevážném!

Kterak Persepolis světa div

Zřítil v divém chlípném návalu,

Až ho dýka uchvátila smrtná

V klíně požívání lásky smilné.

A což ten, jenž svými legiony

Podmanil vši Gallii a trůny

Tamné podnožil své slávě –

Hle a sám, v milostných svatinách

Lásky okovy povolně vlékal!

A což onen hrůzopověstný

Bičem světa nazvaný Atilla?

Přes potoky krve hnal své hordy

Popelem před ním krajiny lehly,

Jeho blízkem květy vzdělanosti

Práhly. Kdo že přemohl tu hyénu?

Outloboká děva! V liliovém

Jejím náručí posledně vzdechl!

A co po něm přišli, bojovníci

Mnohými proslulí vítězstvými,

Jako Alarich a hnusný Genserich,

Soliman i prorok Mohamed –

V lásce kochali se, láskou nyli,

Ba i onen blíže nám stojící

Velikán Korsický! nejprv Jakobín,

Potom vojvůdce a konsul mocný,

Slavný vítěz, zákonodárce

A posléze skvělý Imperator,

Francie jenž prápory zanášel

Až na pouště mezi pyramidy,

V Syrské roviny, a za lesy Sarmatské, –

Jenž se nepodrobil vůli cizé,

Pokud osud krutě ho neranil –

Hle – on láskou dal se poutati

Tu i tam, poddav se jejím slastem.

V podivných se kruzích stáčí

Láska na své divné pouti!

S přeludy se kouzedlnými

Víc než skutečností baví.

Vystaví si modlu krásnou,

Záclonou ji pozakrývá

Před hledem ji střežíc cizím.

Tiché po samotě touží,

Jméno vyvolené vrývá

Bělokůrým březinám.

Skalám žaluje své hoře

A s potůčky o svých tužbách

A nadějích hovoří.

Nejsou-li milenci klamem

Jinaké vše radosti?

Jenom ten mu přítelem jest,

Kdo s ním souhlasí.

Nenávistí sledí toho,

Kdo nepřeje jeho lásce.

Jiného měřítka nezná

Na světě pro zlé a dobré.

Což mu na tom, když se všecko

Kolem něho řítí, boří?

Ale příhoda-li drahou

Podobu mu z ruky vyrve,

Tu nesmírnou cítí bolest,

Aniž bylina mu která

Shojí ránu krvavou!

Lesboské vy oudoliny,

Jenž se bujně zelenáte,

Komu vaše lauroviny

Na pletence zachováte?

Kde je vaše panovnice?

Kam se děly čaropěvy?

Stříbrovlasé večernice

Nikdo nejde slavit jevy?

Kam ten břinkot strunný zašel,

An z divocha směchy loudil?

Bodřejší kde ohlas našel?

Snad do ráje nezabloudil?

Kdo tu zajal umělkyni,

Kdo to blaho unes’ světu,

Na které se výspě nyní

Objeví ve liboznětu?

Síly zbavena je píseň,

Ňádra láskou rozervána;

V mysli smut a v srdci tíseň;

Sappho zrádně zanedbána!

Ani výkres těla švarný,

Ani ladotváře vnady

Neušetříl výžeh parný

Vášně, zhoubu prones’ všady.

Oučin žáru tvorné moci

V jednom květosady rázu

Opovážně uved’ v zkázu,

Barvu růže kryje nocí.

Více naděje-li není;

Kam se dělo utěšení?

Jako mlha na jezeru

Sněživého větrování

Přes roviny v ranním šeru

Do chmur vlhko plašné shání;

Tak kol ní stesk chladno pudí,

Proniká ji, prsa ouží,

Krev staví a srdce studí,

Mrazy vůkol těla krouží.

Každou chvíli kůru jinou

Ledové kry srdci vinou!

K tomu tiché upěnění,

Jak by z věčna válo pusty,

Srdečné to vyjevení

Jme se, cestu bráti ústy.

Mluvu plážně na rty loudí,

V marné toužbě po spojení,

V šeptu na jazyku bloudí,

Kde nestačí vyslovení.

Lilje, růže, tulipové,

Co jste proti barvě lásky,

Barvě, slunce plamenové?

Chudobné jen sedmikrásky!

Ten když Cherub v jasna blesku

Vytoče se z mlhozmatu

Pyšně dme se, po nebesku

V rouchu duhy, tkaném v zlatu.

Běda, ach! ty plaché časy

V mžitku na obloze zašly,

Místo ráje suchopáry

Uprahlé, tu hledy našli!

Zraky dál se uchylujte

Minulého výjevu,

Radost promiň, kýžby stůjte,

Mži, porobo na děvu!

Oslabujte péra sluchu,

U slov hlučném zázvonu,

Jenž tak sladká někdy uchu;

Nyní, ale v úhonu!

Kroku, řadí topolové,

Kde ti obraz zbožněný

Klade pouto démantové,

Opusť, výhled zbořený;

Kde větřík v jasmínu hrával,

Hojnosti roh Štěstěny

K mým nohoum se vysýpával,

Kde mi příchod Jitřeny

Šero líbě rozedníval,

Slavík lásku mou kde zpíval,

Všecky ráje přeludu

Vrať, zlobnému osudu!

Potok, frašně svrchoviště

Kameničkem třeštící,

Chlady vlaže fialiště

Dolinkou se prejštící,

Buble v tužbě po modřínkách

V roztomilém zálibu,

Počal hru svou v Balzamínkách

Do lučin zpět v záhybu,

V myrtový pak háj zabloudil,

Vonnými se keřmi proudil,

Milým chladem tvář ochvíval

A do srdce oheň vlíval. –

Nyní tváře uvadnutí

Znamením se značují,

A nad ohněm k uhasnutí

Přízraky se stahují;

Aj potůčku, tvoje vnady,

Kdo jich bude používat,

A těch květin vonné řady

Do svých prsou bude vssívat?

Minulosti, proč tak plašně

Trudomysli ulétáš?

Proč tak rychle barvy vášně

Do soumraku zaplétáš?

Několik jen okamžení,

Některou jen drobinu

Jevilo mi oblažení

Nesmrtelnou svatinu!

Kdoby žádal déle nésti

Světa, nejvyššího štěstí?

Osudu na rozbor vracím

Cenu vlastní jakosti;

Dary přirozenosti,

Vnady, jenž smutem potrácím,

Komu šetřit těla zdobu,

Jíž mě nebe zdařilo,

Tolik darů zmařilo

Živoucí na dítko hrobu!

V hlubokém tak přemítání

Sappho myrtami se blíží

Až k besídce na podstrání,

Kde se výtoň moře níží,

Zde jí vlhne zrak utkvělý

Na dalekou hladinu,

Kde jen pohyb vlnek bělí

Stříbrem tmavou modřinu. –

Nedaleko na předhoří

Leží skála vysoká,

Pod ní vlnodav se boří,

Vál se dme a odtéká.

K podnoží-li skály zajdem

Jasminiskem, Mílčete

Sochu půvabnou tu najdem,

Závodného dítěte.

Zde mu chválu Umka pěla

Často jarným okolím,

U provodu ptactva zněla

Zbožná hymna zápolím. –

Ejhle, zas se lyry chopí!

Slzou dřív ji vřelou skropí

A pak v struny sáhne, zpívá,

Až se od skal hlas ozývá.

Chvalozpěv dlužný strun hlahol provázej

Záchvěním vírným k stolu lásky mocné!

K hvězdnému nebi v modrojasné dálky

Jej rozesílám.

V lůnu jsem blahých toků lásky ploula

V zřídlu rozkošném bažení po slastech!

Úprkem dnové svanuli co vánků

Létadla plašná.

V zplanutí žírném bolestná vře rána,

Útrobám sprahlým rosa vláhu nemží,

S úžasem hledím k bažinám na vzdálné

Břehy Korytské!

Noc ty s pochodní Luninou svědectví

Dejte záslibům milosti se mstící!

Rušitel přísah, bohové ho znáte!

Jmí jeho Faon!

Srdce úpalem zžato jest milosti,

Přelud edénských ze sebe snů skládá,

Zničení, prázdnem plemení se zhoubně,

Shoule ješterná!

Dík bohům vzdávám vědomím, že jasným

Nadchnutí ducha, že na zemské pouti

Přáli nejvyšší pode Lunou slast mu:

Soucity lásky!

I, drahá Lýro, tebe dlužno líbat;

K vděčně planoucím položím tě ústům,

Bych poslední zvuk z tebe vybouřila

Do nebe říše!

Když svou hymnu odepěla,

Věnec jarý snímá s čela

A k Milkovu podnoží

Dar ten vzácný položí.

Po bolestném pohlédnutí

Na zaniklou blahost světa,

Po kratičkém zpomenutí

Na svou lásku, po níž veta,

Vzhůru na vrchol se skály

Béře, tam se pozastaví. –

Po vlnkách se Zefýr hravý

Shání bezkonečnou dálí,

Dechem svým je pohybuje,

Pahrbečky pozdvihuje.

Moře v tichu odpočívá,

Slunce po něm se rozlívá.

Frašně rybky vyskakují,

Stápí se a dále plují,

Z tajemné tu úžlabiny

Vystupují koraliny,

Kolem nich se moře houpá;

Delfín v požárech se koupá;

O tuhé úskalní žuly

Rozráží se vlnky v půli,

Rozrazí se, zase splynou

A v bezednu mořském hynou,

S čeřenu Leukadské skály

Hledí Sappho v věčné dálí,

V dálí bezbřežné, nesmírné

V obzory kol nedozírné.

Vzchopíc se pak, jako bleskem

S pokraje se k jícnu skloní. –

Letí lýra dolů třeskem,

Strůny v letu žalně zvoní;

Za lýrou nešťastná žena –

Ejhle vlnou pohlcena! –

Ta pěvkyni nese k stanu

Bezedného oceanu!

Lásko! v řadě mocí tvorných

Nejspanilejší tys mocnost!

Světokruhem rozesíláš

Plodorodné pásmo své,

A vše tvory samovolně

Jím se dají poutati;

Jako v jeden řetěz vížeš

Ucelené v sobě články,

Ve vše, tvé se kouzlo vplétá,

I kde vzdělanost vzkvétá,

I v neznámé světa strany

Zanášíš své mocné stany

Rozložíc je po pustinách

Z dávných věků v zříceninách.

Sever po věky ustydlý

Zná tvé stopy. Říše sněhů,

Kde jen bílý medvěd sídlí,

Kam jen sob zabloudí v běhu,

Rovně moc tvou pociťuje

Jako jih, kde lev bytuje.

Pod rovníkem v nahotách

Pouště tvá přec květina

Vzrůstá, pučí, jediná

Po afrických píščinách! –

I na Alpských výšinách,

Jejichž ostré skal jehlíčí

Se až nad oblaky týčí,

Jejichž čeřen párá nebe,

I tam, lásko, znají tebe

Hnízda orlův, sníh a mechy;

Plodíš slunečními dechy!

I kam slunce nedohlédá,

Ni zář hvězd, ni luna bledá,

V země klíny, v věčné noci,

Zasahuješ tvornou mocí.

Nikde však se nezjevuješ

Tak a půvaby takými

Život tvorstvo nevěnčuješ,

Jako tam, kde srdce lidské

Vábíš v ráje Hesperydské!

Tu tvých kněžic a tvých kněží

Obět ku nebi se zdvíhá.

Mrtvá jsoucnost se osvěží,

Kde po nivách se rozléhá

Zpěvců pění utěšené!

Vyjels, Milku, si na honby,

A hle, srdce vyplašené,

Poklidu nenajde více,

Až ubledlé, zchládlé líce

Uloží se v Katakomby.

Z Ferarského cimbuřiště

Vyráží zjev radosti,

Rytířstvo se k slavnosti

Schází v hlučné prostraniště.

Alfons výbor mladista švarného

Vyzval do hovorny Estenské.

Ejhle výkvět krásy panenské!

Ejhle zdoby sboru rytířského!

Co Vlasko jen dobrého podává,

Vinic strédy, moře plody,

Vše ty ozdobuje hody.

Valněť získá Alfonsova sláva!

Hlahol plesu se rozlíhá,

Po klenbách se jásot zdvíhá,

Po zahradách dámy se prochází,

Ježto mladé rytířstvo provází.

Ze skupenin jen, v usmání

Cherubín se jeden vytočí,

A jak davem pokročí,

Mladíkův ji sledí povzdýchání,

Což se myslí při ní zastaví!

Což se srdcí s ní jen pobaví!

Všecka o ní projevení,

Ani slova šveholení,

Ani písní znění vábné,

Ani harfy zvuky vnadné,

Ani malby čarovné výtvory

Nedostihnou obraz krásné Leonory.

Ubíhej Tasso! prchni smrtelníku!

Nerozpačně k spěchům paty operuť,

K vratu z Elizejských lánů srdce nuť,

Putuj světa šířím, ba až k stěžejníku!

Mníš, že édenskému pásmu soků schází,

Že tam žehry záblud nikdy neberou,

Zrádci k blahoslávě že se nederou,

Krok jejich že příkré odstrašení hrází?

Dřív než Tasso rozum s vůlí smíří,

Mílče čilejší mu lukem k srdci míří.

Dejte plesu nové změny!

Káže kníže, marná snaha

Baviti se, není blaha

Bez zpěvu a harf ozvěny! –

I dal slečně jedné harfu v náručí,

Ta se vlídně slovem poručí,

Knížeti se pokloní,

Načež nástroj zazvoní.

Prsty hbitě pobluzují,

Sladké zvuky vyluzují.

Ale sladší než uměním ruky

Z hrdla vyloudí se zvuky.

Počne zpívat, a v těch slovích

Otvor září rájů nových.

Ah, ten zpěv! jak plyne světem!

Mrtvého by vzkřísil znětem,

Kdyby mrtvý ho zaslechnul!

Zoufalci by radost vdechnul,

A kdo naděje své pozbyl,

Komu osud štěstí rozbil,

Komu srdce rozháráno,

Komu myšlénky nedáno, –

Vyléčen by procitnul

A blažen se vyskytnul!

Kde má Tasso útočiště vzíti?

Kterak utajit svou tíseň?

Slyšíť on svou vlastní píseň

Mocně do všech prsou zníti!

Pohřížen jsa, v uhlu síně křížem

U složených rámí stoje v němotě;

Dvořenín jeden mu dí: „my lepotě

„Věnce z chvaloslov umělci vížem;

Možno-li, že vše to netknulo se tebe?“

„„Div se chatrnosti mluvy neslaví;

Já se v tichu divím;“ Tasso odpoví:

„Slov chybí mi proto, co je z nebe;

Zázrak velebit, toť marné oslavení:

Chvála káže hlahol – div jen zamlčení.““

Ubohý, on cítil více,

Než jevily jeho líce!

Vždyť své vlastní plameny

Vdechl slovům, jež by byla

Rozohnila kameny!

Všecka jeho duše síla

Byla se v té písni slila!

Která hvězda probudila

Jej a k písním naladila

Jeho harfu? Vždyť už mdlý,

Bledý, smutný, unylý

Světem bloudil, marně hledal

Útěchy, jíž svět mu nedal.

Milkův šíp mu v srdce bodá,

Láska život jeho hlodá!

Tu se ujme raněného

Lidomilná, družka naděje;

Svým létadlem jemným odchvěje

Plamen bolu nepoznaného.

V ustrojení léků, slovem těšitelným,

Potočile lůžko z růží stele mu,

Krůpěje do rány lije balzamu,

Úvazem ovíje srdce hojitelným;

Kdežto podobizna krásná

Nebem vznáší se jak hvězda jasná.

Od těch dob, co Cherub na obzoru

Pěvce slunečném se rozložil,

Tasso kouzelnými pěvy obožil

Rodu Estenského ladnou Leonoru.

Moc atómy tvorná slohu lyrického

Nadechnuta láskou, zňala k živosti:

Orlovým ho křídlem javše v smělosti,

Vynesla ho k mezím pásma epického.

V útěše a kvasech, ve radosti víru

Pěvci velebnému dnové plynuli,

Hodiny co mžitky času minuly

Plné soucitu, a vniterného míru.

Závisti konečné napojené jedem

Tajemství se přísné, lásky zradilo;

Výzvědem, se jistot pevných nabylo

Němou náhodou, neb schytralosti hledem.

Pudem zloby žehrů, všecko kazisvětství,

Pomluvu omračnou vedlo na svědectví.

Jako bura strašných mraků, v zůřivosti

Plašně-li roztírá křídlo po lese,

Tak se kníže znáhlí, když mu donese

Zpráva zjevné dvora tajemnosti:

„Mní to zemančátko, slabé dítě prachu,

Lásku k pokrevnici naší pěstovat,

Žezlem určené nad říší panovat,

Poškvrniti šarlat beze všeho strachu?

Ten hadí mi obraz více nelze snésti;

Do vězení vržen budiž, bez milosti!“

Prchlivosti záchvat všecky chmury shání

V šedé shoule vůkol vězně oboru;

Překvapně, tu štěstí všecku prostoru

Probuřuje hromné zloby kolotání,

Na korábu zmatek, příval v divém rázu

Davy svými k stěnám lodí dotírá.

Čáky stálohvězdí v šeru umírá,

Plachet jeho rozpar prorokuje zkázu.

Kompas rozbit, osud vládne opačinou;

Zda povléče anděl loďku otřesenou?

Načež laskavostí vězence se jemnou

Slitovnice znova ujme, naděje:

Svým pérem mu ochlad libě zachvěje,

Barvolampou jasní síni jeho temnou

Snažně pěstující neduh vniternosti,

Slohy bolu tajné všecky rozloží,

Léky chlácholící v ránu položí,

Dle uražení té jízvy citlivosti.

K výhledu mu posléz provod vlídně dává,

Louroviny větví kde pozelenává.

Mezi tím nenávist, dvoru předsednice,

Palmu potřisnivši, vězna povykem,

Jízlivým pohrouží myrtě jazykem,

Jedosměsy strouhá rukou pekelnice.

Pošetilče, an po outrpnosti sníváš,

Tam, kde vládne samovůle paveza,

Hrůza kde vynáší berlu z železa,

O osvobození tam lidomilstvo vzýváš?

Šetři slov a šetři hlasu;

S výšin očekávej spásu!

Vysokomyselnost jevu urputného,

Kdo ji přijde krotit, tichá pokora?

Čili neustupná stále odpora?

Nebo kroku přechvap nerozvážliného?

Jedno-li nezdá se vezdy násilníku,

Bouře-li dravá se stráně jedle sráží,

Jestli slunoparnem prahne dolina,

Osení-li roste, vadne bylina,

Hrdost velkomocná nikdy nerozváží.

Slze, často žulné pronikaly svály;

Nikdy úpornictví, ještě neohřály.

A když luna v nebes modra nesmírnosti

Po desáte dráhou svou se kolotá,

Ve žaláři vazby Tasso rozmetá,

Uražení v mysli prchlivostí.

Ven ze temna, do slunného blesku!

Ven na volnou stezku!

Uměna mu svila věnce,

Svého zdobila milence!

Mizí hrůza srdce žerná

Před zrakoma svobody!

Konec bídy, nehody!

Příznivkyně věčně věrná

Kouzla před ním rozvinuje!

A bolestem ulehčuje!

Vicher v oblaka zavláje;

Jak se nebem rozletují,

Toužení v něm probuzují

Po chládku milého háje

Sorentského,

Dědiny to jeho!

Touha do hor domácích zaměří,

Kde s granátem jabloně se keří,

Mladý Zefýr s pomeranči hraje,

Kde se moře k nesmírnosti šíří,

Válečných kde dav se víří

Lodí kolem otcovského sídla

Mohútná plachet rozvinující křídla.

Tam besídka, někdejšího pacholátka;

Pronikne radostí pěvce, ta památka

V úsměvu co jitro s východu-li svítá,

Příchozí ty rajské sady pozdraví.

Minulosti sen ho sladce zabaví,

Když ho slza sestry neznané přivítá.

Myrty něžnost, květu barvosměsy

Těší hled, však milost nejeví;

Večer zdobují, leč srdce bolest neleví;

Břeh jenom Podánský naplní ho plesy!

Co jsou proti lásce sklepy herkulánské,

Posylip, Vesuv a rakve Pompejánské?!

Tasso kráčí ku věčnému městu,

K mohylišti pošlých světa národů;

Obraznost nachází lehce závodu

K Propyleji slávy vykonávat cestu.

Kde se stíny bohatýrů loudí

Z mramoru a žůle sloupořadinou,

Podobizny obrů církve svatinou

S laureaty věčné šeroty kde bloudí,

Aj, ty velikárny, jaké jsou to divy!

K užasnutí vábí, nejsou ale živy!

Mluva těch památek, o níž k cizinci sloví,

Hrobu jako výpar, se ho dotýká,

Ze snů tisícletných temně vyniká; –

Rozevřelec chladně jen odpoví!

V zápasu tu stálém Tasso s mocí vášně

K lásce se uklání – chrámy klesají;

Protivníci štěstí jeho, plesají;

K Feraře ho Eros z Říma žene plašně.

Vlastenské i šmahem stráně v parnu zvadly,

Říma velikosti, um a vědy padly.

Poznovu v palácích pěvce zbožněného

V knížecí se síni jméno ozvalo.

V rozevřená rámě vlídně přijalo

Vše u slitování syna ztraceného.

Lada též s Olympu sešla

V krásných citů výrazu,

V nevyslovně vábném miloobrazu

Co dennice jasná na obloze vzešla.

Pohled jeho jasní náklonnost někdejší,

Srdce zaměstknává věda nejmilejší.

Žáden důvtip lidský neobsáhne štěstí,

Když se oči nechtíc v lásce potkaly,

Magnetičnou silou smysly pojaly,

Sotva duši lze blahoty snésti.

Štěstěnu plachou však jako křídlo času

Člověk na vezdejšku žáden nestaví;

Skutečnost-li posléz kýžbu oslaví;

Poupě blaha růžné schne co stéblo klasu.

Tasso, ty jsi vyzval závist směle k boji:

Stroj se! tajně s dýkou pohotově stojí.

Jednoho dne, zrádně listec nejnovější,

Výrob sočitelstva dvorné kronyky,

O počinu pěvce v plnu krytyky,

Do ruky se vtoulí nejosvícenější.

„Jen pošetilému může napadnouti,“

Kníže dí: „v šílenství prvním úvalu,

Temeno skaliště nutit ku svalu,

Malomocnou pěstí Vesuvem pohnouti.

Kdo chce slunce dosáhnout, blázen, život zmaří;

Co nám Bůh odepírá, to se nepodaří!“

Blázenstva že outok, vězení a pouta

Uzdraví, tak mocnář pěvce poučí.

Načež z dvořenínstva Tassa vylučí.

Za byt mu okáže stěny tmavokouta.

Vědu hlubokost a krasomluvy vnady,

Básnictví slavného všecky projevy

Nedostatné zjednat břímě úlevy,

Létadlo zajímat bledotvarné zrady,

Budoucnost mu dává hrubé ujištění,

Že na světě pro něj, více blaha není.

Rok po roku vláčně, tak mu v bídě zašel,

Až na číslo strašné téměř sedmi let.

Ten věku jarnímu uchvácený květ,

Násilného zlobou oblupené našel.

Až Gonzaga posléz Uměn velepřítel

Přijda na vojvodském dvoru hostiti,

Usiloval, Tassa vazby sprostiti,

Jsa pěvcovy Musy mnohomocný ctitel.

V studu svého štěstí, ráje ztraceného

Pozdravuje, vroucné mysli vznešení;

Pohnutí objímá v těla třesení

Přívětivě nástín blaha vráceného.

Srdce v přítomnosti své bohyně hoří,

Blesku chvěje žarné kol něj perutí;

Milostné černého oka kynutí,

V pohledu mu mrákot vytržení tvoří.

Posledně na ladnou modlu však pozírá,

Pak se ze Ferarské rovniny ubírá.

Mantua hostinská umci velebnému

Brány své otvírá prostosrdečně.

Kníže tu přijímá zprávu povděčně

O projevu pocty milostníku svému;

An v osudu trudném semotam pohnáním

Tam a tudy jme se Lyra tetelit,

Gonzagovy síně pěvy veselit,

Medicejskou přízeň blahoslavit hráním;

V očepené hrozny Parthenopy klínu

Laurovím ověnčit, Virgilova stínu.

Hlahol strun se k oblakům ubírá,

Plnozvuky hlásá velopočinů;

Výraz změnitelných jeví oučinů,

Plyne vznět, valí se, pak umírá;

Načež bolokojně nápěv líbě šustí.

Vrzy větrochladné tu ho stíhají

Zmatené co vidky, v něm se sbíhají.

Podnětu však plamen vladomoci schází,

Když do rytmy bouře svobodné přechází.

Vnuknutí někdejší mladosti hořící,

Okovy a zásmut zrádně zhasily.

Zloba velkomožství, oučin násilí

Poranily křídla mocnosti tvořící.

Kouzla lásky první, podněty se dmoucí,

Žal a sněhovlasý bol je předčily;

Struny vysoký lad znamně změkčily,

Souzvuk ohně pozbyl, pravidelně jdoucí,

Komu vesny zákvět bouře věku sklátí;

Víc ho anděl žádný člověku nevrátí.

Tu se hlučně prohlas od Tibery ozve

Šarlatem ovitých Říma učenců,

Básně milovníků, sboru uměnců

Na kapitol pěvce slovútného pozve.

Vysadivše proutec křovu lourového,

Vesnem aby vyhnal větev z pupence

Pro Tassova vážné čelo do věnce,

Darem od Klementa blahořečeného.

Jitro slávy svítá, Vesna květí doly –

Věnec najde pěvce – v Elizejském poli.

Na světské nehledí láska

Předsudky. Stav a bohatství

Nepřivábí Milkův šíp,

Aniž chudoba mu vadí.

Z pravěkých dob zavítaly

Pověsti k nám o mocnosti

Lásky bez vší ohlednosti.

Jak se světa velikáni

K malým, nízkým láskou sklání.

Ejhle, Krokova tam dcera!

Věhlasná věstkyně, kněžna!

Láskou vroucí zahořela

Ku sedláku statečnému.

Kdož vyskoumal tajné cesty,

Jež si láska k srdci klestí?

Bílý komoň hrdě skáče,

Sbor vládykův za ním jede,

On je ku Stadicům vede,

K pluhu Přemysla oráče,

Jej si kněžna vyvolila

Mezi vládyky a lechy

Postavíc ho nad vše Čechy,

Velkou úlohu svěřila

Svého srdce miláčkovi.

A hle, nastal život nový

V zemi, jehož stvořitelka

Libuše ta žena velká,

Kde se v písních oslavuje,

Vždy s Přemyslem se jmenuje.

Pravnuk její, chrabrý Oldřich,

Jak pramáti jeho slavná,

Raněn šípem Milkovým,

Nehleděl na původ děvy,

Kterouž zamiloval sobě.

Bylať to jen sedlská děva

Svěží jako mladá réva,

Již on spatřil u studánky,

Krásou její se pobavil,

Pak ji kněžnou učiniv,

Svatební s ní radovánky

Pověstné po Čechách slavil.

Takž i v jiné krajiny

Nahlédnemli, podobné nás

Uvítají dějiny.

Mocný Ruska vzkřisitel,

Svého lidu buditel,

Petr Car, muž svého času

První mezi velikány,

Jehož vůli, a věhlasu

Zavřené se Ruska brány

Otevřely, jehož lodě

První to na ruské vodě

Pustily se v Oceány,

On i složil svou korunu

K nohoum děvy venkovské

A své žezlo rekovské

Sdílel s ní na skvělém trůnu.

Ona, mezi Livoňany

Zajatými nejnuznější,

Ozdobila jeho stany,

Stala družkou se vezdejší,

Chotí cara samovládce,

Moudřejší nad jiné rádce.

Sto národův hlaholilo

Slávu samovládkyni,

Sta bojarů se plazilo

U nohou Kateřiny!

Někdy snouby takto smluvené

Strhly roucho s života tichého,

A nešťastné srdce uvrhly

Do víru a neštěstí trudného!

Krátké jaro, krátké léto,

Dlouhá, tuhá zima sledila,

A pro věrnou nerovných si lásku

Vřelá mnohdy krev se cedila.

Bernaurovu Anéžku kdož nezná?

Bez viny ten anděl v obět padl!

Krásný strom hle ranou protivníkův

Hrdých podseknut tak hrůzně svadl!

Zelené vlnky Dunaje

Ku břehům se blíží –

Větýrek s nimi pohraje,

Luna se v nich shlíží,

Hvězdičky se v nich ztápějí,

Jasné záře hází,

Po stříbrném jich šlápěji

Víla se prochází.

V náručí jejím bledý stín

Šepce kletbu na krále,

Vrhnouti jenž dal do vlnin

Oběť lásky stálé.

O podivných osudech

Vypravují dějiny,

Ježto láskou provolány,

Velké spůsobily zmatky,

Země krví zakropily,

Jinde zase toky slzí

Z očí mladých vyloudily.

Kdož by neznal Albionu

Vládce Jindřicha Tudora?

Švarnáť ozdoba rytířstva

On, však vražedlník ukrutný,

Krvelačný tygr v lásce.

K plamenům v něm touha zňala

Po milostných dobrodružstvích,

Po zábavách lásky divé.

Útravný jej požár hnal

K novým povždy předmětům,

Obrazivost nenasytná

Soběctví a požívání,

Věčné chtění ho pohání

Od děvčete k děvčeti.

Aby nejladnější získal,

Zdobí je korunou svou,

Když se žádost jeho splní,

Oheň touhy se udusí,

Shasí lásky jeho plamen

A vyprýští zhoubný pramen

Nehod, zoufalství a bídy

Pro ubohé manželky.

Jak se rychle v svazek dal,

Tak se rychle odpoutal,

A kdož královou dřív byla,

Na popravišti skončila.

Avšak odvrací se Milek

Od obrazů takových,

Jinému postoupiv místa

Bůžkovi, jenž žhavé uhlí

Sype v prsa nešťastníků,

Otrokův – to okamžiků,

Již se jemu v mocnost dali,

Aby k své i jiných zkáze

Sladkost jedu požívali,

Prorazivše lásky hráze

V požíváních vyhýrali!

Žehravost! co neřest na sadě

Ty se jevíš v lásky zahradě.

Záhubný se v tobě

Jed ukrývá,

Jenž se v duši vrývá

Probouzíc jí k stálé zlobě,

V srdce bodá,

Je vyhlodá,

Všecku zdravotu vyhání

Z mysli nakvašené

V nemocném si počínání

Duše poplašené!

Jeť to látka pro malíře,

Vylíčiti onu vášeň,

Jíž ublednou mladé líce,

Jíž se zbouří vřelé srdce

K šílenství, jejímžto vznikem

Oči v zášti se zajiskří

A v hořkosti ústa ztřesou!

Tamo viz! na basiliku

Žofínskou svůj upři zrak,

Mezi věže Cařihradu.

Krásná jako hvězda nebes

Ale bídně uvězněna

Tamo úpí Iréna.

Nejskvostnější ona klenot

Moslemínské kořisti.

Příroda-li ustředila

Tolik vnad a spanilosti,

Tolik krásy v tomto tvoru

By nádechem surovcovým

V rukou hrubých uvadla?

Dravý tygr, zpupný Tatar,

Jehož otrokyní jesti,

Na chvílku se ojařil

A pohrává kadeřmi

K nohoum mu pokleklé děvy.

Tu hle prstem krvavým

Závoje odhalí řásy.

I žasli uzřením krásy,

Jakouž před tím nezvídaly

Zraky jich. Kol stojící

Surovcovi dvořeníné.

Projevili podivení

V neukrytém uchvácení.

Tím se zbouřil divoch ten;

Závist, že ne jediný

Jest on svědek těchto vnadů,

Ďábelskou mu dala radu.

„Otroci vy proklatí!“

Zahřmí slovo násilníka,

„Myšlenkou jste poškvrnili

Pohledem svým děvy krásu.

Tím jste poškvrnili slávu

Vašeho též sultana!“

Ihned bleskem ostré zbraně

Uťal krásnou děvě hlavu.

Nebylo jí poznat strachu;

Mžikem koulila se v prachu!

O panenské královně

Mluví zvěsti Albionu.

I nebylo nad Alžbětu

Ženy vážené tam více.

Ve víru však harfy tónů,

Jenžto k slávě jí zaznívá,

Jeden slabý se ozývá,

A ty vlny Temže v letu

Svém u břehu se stavíce

Šeptají si o slabosti

Hrdé ženy. Z žehravosti

Zrádného, černého klínu

Na královnu slavnou padá

Dlouhá řada tmavých stínů!

Kaledonská sokyně,

Velká v lásce rekyně,

Marie Stuartka padla

Do jich rukou. Krásou žena

Zbudila Britanky pýchu.

Jejím rozkazem uvadla

Královská ta květina,

Ejhle, krásná ženština!

Nad hlavou se meč jí blýští –

Skonala na popravišti!

Nepřestala na té vině!

Marnivosti králevnině

Ještě jedna obět klesla!

Britanskem se pověst nesla,

Slavný Essex, lesk své doby,

Na se že uvalil zloby

Královské své příznivkyně.

Více prý než přítelkyně

Byla mu. On rytíř skvělý,

Tělem vábný, duchem smělý,

Jí jen život svůj věnoval,

Jí své snahy obětoval,

Aby Britansko prospělo,

Aby skvěle po Evropě

Zářilo královny čelo!

Ale ač byl Alcíd silou,

Štěstím ač dostih’ Hephaesta,

Přece růži převyvilou,

Jížto z Vesny vedla cesta

K Listopadu, považovat,

Za poupě a za spanilou

Dívku onu vyhlašovat,

Jejíž, byť i skutky slavní,

Přec už dnové byli dávní

Neuměl, ba marnost zbudil

V královně a žehravost,

I sbořil se pod ním most.

Jeden okamžik vypudil

Všecka milostná zpomnění,

On pak, z nejmocnějších jeden,

Na popraviště byl veden

Ku života ukončení!

Tíseň mi zrádně jakás srdce ouží!

Nicota prázdná mne ovinuje!

Kde hledat cíl, po kterém mysl touží,

Proč se mi smut v duši objevuje?

V dálce a blízku-li zorně vyzvídám,

Vesny se táži, nahlížeje v sad;

Stráně, habřisko nadarmo prohlídám;

V své oudolince naleznu to snad!

Tam s koše cukruje lípa trnčiska

V milostivém hlasu upěnění.

Žlůva z mladého volá topoliska

U veselém Echo sopelení.

Sem, věterčátko, zaber lety frašné,

Ano dovádivě dmeš jetelem!

V usnažené čelo chlad, péro plašné

Tvého létadla, poviň veselem!

Věj ke mně výduchu oživující,

Vesny-li příchody oznamuješ,

Příteli Jitřeny ruměnějící,

An z kelce rostliny vyluzuješ!

Leť v mechy po fialných kokošinkách,

V úsměchu, jenž se raší zákeřím;

Trop v sněhových letu šum konvalinkách,

Louce zaviň sněhovým kadeřím!

V tom přemilém všeho vůkol pohrání

Růže, se s louky lehounce přiluď;

V tílku jejím péra tvého zachvání,

Zdřímajecí stredovůni probuď!

S tou lahodnou se vytoč tekutostí,

Spánky a smysly mi v šeptu oviň!

Až opojíš duši libovonností,

Rozvětvením zlatolýčete plyň!

V listu-li zachvěje let čilonitkách,

Tvou se vinoucí kmením perutí;

Rozseje v chmelnici a po besídkách

Chlad, vláhu půdě ze tmy vynutí!

Až vlahy [...] napojíš v květotílkách,

K lýře mé volně v brčály se snes;

Zev po dutosti zaveď v kratochvílkách,

Až zavrzá hlazený zvukoples!

V postrunění rozchráním se houpej,

V svévoli roztomilé veda pěv;

Pak na potůčku si létadla zkoupej,

V bublu lichotně modřínce se jev!

Vedro-li slunce výsostě ponítí,

Úpalem parným tělo unaví;

Ke mně-li neprovodíš běhy z kvítí;

Mou mysl chlad mile nezabaví?

Kvapně očerstviti služboochotné

Tvář, věterčátko, poleť i prsou,

Ovlažením čelo zjasniti potné,

Ze smutu osvobodit duši mou!

Nektary vděčně létadla ti skropím,

Jenž se daří lidu po vinicích,

Lyry své k zápěvu rychle se chopím,

Roznesu chválu ti po štěpnicích!

Mlázině, třešnici tvé milostenství,

Borku, habří, budu vypravovat;

Až proplyneš jara kruh veškerenství,

Střemchy budou peruť korunovat!

Tě modrozvonky ulíbají něžné,

Až kolem nich perutím zavadíš,

Liliosady se usmějí sněžné,

Jim-li poupátka lahodně schladíš!

Perlami počne v dolích rosa mříti,

Kde bude tvé péro poletovat,

Slunce až v krůpěji počne se stkvíti,

Sady ti růže budou věnovat!

Všecku vonnost tu v dolince nasbírej,

Z temnoty chladu, pramínku, unes,

Přímo k besídce Milivky zabírej,

Frašně proviň jahodisko a les!

V roštině skrej se u střemchy kvetoucí,

Toužně baví-li ji zamyšlení;

Pak perutí v ratolesti se dmoucí

Svěje do klína jí zasněžení!

Jak brzy rouško se počalo douti,

V plynu pokradmo do něj se zaviň;

Když ale ním vlny jaly se hnouti,

Prchni, a únos kořisti nemiň!

Stánku u svého tě mním očekávat,

Pokladu od tebe až dostanu;

Vroucně ho celovat, na srdce dávat,

Ústa ním těšiti nepřestanu!

Vítej mi! jesene, příznivče stálý,

Poklid jaký v haluzí plyne tvém;

Tvoje si ochlady mé čelo chválí,

V prošumu listu v clonu zeleném,

Jenž z lupení vane miloherného!

Na světa zapomínám ta hlahol;

V útěše srdce hojím smutečného

Můj plamenný, dávný duše bol!

Proudu bubel s vrchoviska studánky

V důvěře louce se přituluje,

V temnu slavík klokotá radovánky,

Soucit vlastní z bezu vyjevuje!

Vánek seje s koše osykového

Lichotivých třesů projevení,

Stav milostence kresí nesmělého,

An se kochá v srdce upěnění!

Jenž muka lásky v prsou volně snáší,

Bol v hluboké nese tajemnosti,

Osudu prosbu svou vroucně donáší,

Z té nevyloučil by jej smutečnosti!

K tvému se, jesene, stínu obracím,

Pod ním milátko mé často sedá;

Když se po roklině v zmatu potácím,

Zde petrklíče do věnce hledá!

Pro koho kvítka tak bedlivě vije,

Barvitý ten komu určila kyt?

Proč v tajemnosti svůj oumysl kryje?

Všetečnost darmo obmyslila zpyt!

Ozvěno! kdyby se tázati měla,

Laskavě za mne tu odpovídej!

Slova milostně v otázce-li zněla,

Schýlenost mou pro ni v paměti měj!

Mnedle, jaké lupením šumy chvějí!

Co se ve křovině pohybuje?

Co mi tísní prsa, ledva že zejí?

Proč se mne bázeň tak uchopuje?

Snad provodí ji plachá noha k mlází,

Stíne, mě tmou zelenou pozakrej!

S pahoru když ale do rokle schází,

Vesny milátko mi spatřiti dej!

Ach, bohu žel! toťe v letu pěnička

Šumot prchem v kvítí utvořila,

Když s vrcholí buku do sazenička

Na lovy brouků si zaletěla!

Ai, ty dolinko květohravná,

Ty jsi tajemkyně bolestí mých!

Spěš je uchlácholit, družino bavná,

V zálemu háje a ramenou svých!

Kdyby umříti na vůli mi stálo,

Zde bych si místo ku spočinu vzal;

Tiše větérče by kolem mne válo,

Kde bych hrobku vynésti si dal.

Věnci by ovily děvčata spánek

Zvonky modrými a rozmarinou,

K tomu nevadně by vroubil břečtánek

V okruhu mohyly, nit zelenou!

V zásmutu protulujiv se bludárnou,

Nikde spočidla mu háj nejeví.

Úlevy nikde pro tužbu požárnou!

Z venku že stezka sem vede, neví.

Děvče, jenž semotam v zápolí kříží;

Posléz, o přízrak! milenci se blíží.

V obdivu prodlejí naproti sobě,

K odstupu času slušného není!

Kudy ujít také příhody zlobě,

K proslovu klíče u potracení!?

Jeden druhého tu v zánětu líce

V nevinnosti studu pozdravuje.

Proudění krve vždy více a více

Napnutí myslí vyzrazuje.

K odpovědi ruku dívka podává

Stydlivě, v zástavu naklonění;

Načež jinoch srdnatosti dostává,

Přilna ji k srdci ve ruměnění.

Zprávu hledá v pohledech nepokojně,

Zda v srdci mír čili uchvácení?

Zaslzené zraky svědčí dobrovolně

O hlubokém děvy zanícení.

Vzdechy hluboké se nenadále

Z tísně prsou valem vyřinují;

Vysloněné zraky k milosti chvále,

Návrhy Mílčete vyzrazují.

Mlad se protrhne z své nečinnosti.

Z očí děvčete slze kanou,

Vyluzené prostotou nevinnosti,

Rozkoší mysli, potud neznanou.

Jeho zas myšlénky plamen rozhřívá,

V kruhu luzných se pociťuje snů,

V čelo ji líbá, svou ji nazývá, –

Co byly blahoty minulých dnů,

Vedle okamžení jediného,

Kde ona spočívá na srdci jeho?

Ký paprsek k němu střelně doráží,

Výheň jaká se v něm rozněcuje!

Z žeh z jedné ruky k druhé-li přichází,

Jedno druhé oko rozsvěcuje!

Jak velebí podíl osudu svého!

Tluky že zbudil pulsu, v čilé

Kolébce tílka, srdce těsného!

Ruměnec líbá děvy milé!

Stud a toužení v tuhém tu boji!

Duše se v rozčilu objevuje;

Láska vítězně ostojí,

Chlad rozmyslu podmaňuje.

Dětinné ulétá rozpačilosti

Smíšek, ze rtů jejích růžovitých,

Hrubků zedví tiskne v roztomilosti

Mílče, vražbou prstů stříbrovitých.

Pročbys oslýchala neviny žádost,

Zákona lásky nestíhala sled?

Proč nytí srdce nečinila zadost,

Od slunů spásy odvracela hled!

Krása vynesla tě za vladopaní,

Poklid a zhouba leží v moci tvé;

Slíčnosti svět a kochánek se klání,

V službě hledá blaha milostivé.

Ruku v ruce na prahu ráje

Prodlí, ó, jaké okamžení!

Vyšší blaho nelíčily báje!

Nebe jeví se jím otevření.

Komu se v máji slun jasněji zaskvěl,

Vánek šuměl komu lichotněji?

Komu slavík medosladčeji zapěl,

Kdy se palouk šatil barevněji?

Výpary Ambry jdou po květokráse;

Obdar je lásky utlačiti zdá se!

Kdož, jsa muž, to nepocítil,

Za tělesným požitím

Že kráčívá přesicení,

Nelibost a bezcitnost!

Není cnosti tam, kde síly

Více není ku hřešení!

Počína však cnost ve chvíli

Sebe sama přemožení.

Mnohý se ku vášni sklání,

Mysl svou jí zaprodá,

Ni-li stud ho nepodmaní,

Ve vír zhoubný upadá!

Ti však, jenž si pouta kladou,

Sami sebe překonají,

Pobaví se vyšší vnadou,

Vyšší blaženství poznají,

Za nímž nekulhá pykání,

Marné hříchův oplakání!

Ba čím méně oko zhlídá,

Tím víc o lásce se zvídá.

I bohyně krásy, Lada,

O tom poučuje nás;

Její nejslíčnější vnada

Býval čarodějný pás.

Nebi dítkem nejmilejším

Od věčnosti byla cnost,

Mládeže andělem strážným,

Drahou družkou, nevinnost.

Ona, libá krotitelka

Divých chtíčů jinochových,

Ona milá pěstitelka

Čistoty a ubělových

Myšlének vždy tvořitelka.

Básníci ji opěvali

Živým písní hlaholem,

Mudrcové ji nazvali

Jediným života dnem,

Jejžto sledí dlouhou nocí

Vašní zničující moci.

Není-li Platonův sen

Blahoslavením panenství?

Může-li kdy srdce jen

Svévolně blahoslavenství

Sprostit jedinou se chvílí

V obejmutí luzné Víly!

Vše, co krásné, vše, co velké

Na zemi se objevilo,

Z cnosti blahoobrazu

Jedině se vyvinulo.

Ona posvátným svým ohněm

Mysl k činům rozehřívá,

Ona jediná na zemi

Pravý ráj nám vydobývá.

U všech schopných národů

Heslem panenské vždy krásy

Byla cnost a nevinnost.

Jí se klonila i slavných

Bohatýrů udatnost!

Před ní sklesli odvážlivci,

K nohoum jí složíce zbraně,

Ona nepřístupná, chtíčům,

Ona nedostihlá haně!

O chlípníku Klaudiovi

Pověst mluví pravdy slovy;

Sněhobílá holubice,

Jejíž jméno Virginie,

Pomátla mu divé smysly.

Nevěděl k ní jinou cestu

Nežli přímou – zasnoubení.

Ale přemnohá znamení

Jevila, že nepřejí

Bohové tomuto sňatku;

On však ztopený už v zmatku

Nedal se tím odstrašiti.

„Ona musí mojí býti!

Musím se s ní pobaviti,

Bychť kletbu země a nebe

Tím i uvalil na sebe!“

Tak Decemvír v rozhorlení

Mluví a přikročí k skutku.

„Sem pochopové! sem pojďte!

Na má slova pilně hleďte,

Chopte se otrokyně,

V ložnici mou ji uveďte.

A nedá-li se vám vésti,

Dovolím vám ji přivlécti.“

Stalo se, jak přikázal,

Ale s zlým se potázal.

Dříve než se mu povedlo

Ruku vztáhnout na svou obět,

Ajta, ostrý její nůž

Hbitější byl nežli on!

Probodnutým srdcem klesla

Mrtvá k nohoum vrahovým,

Duše děvy se však na břeh

Stinný Acheronu nesla!

Na zpomínkách vítězství

Hrdý Tarkvin spočívá.

Obrazy smilnými nadšen

Uspokojen hovívá

Sobě a na požívání

Nová zas přemýšlívá.

Běda tobě, Říme, běda!

V okovech dlíš přeukrutných!

Kdo vyjasní tváří smutných?

Není mezi hradbami

Tvými snad už ženy krásné,

Jenžby nebyla propadla

Vůli vládce prostopášné!

Aj, přec jedna naň dozrála,

Lukrecie! jmeno tvé

Tisícletím slavené

Všem těm mocným samovládcům,

Nevinnosti ženské zrádcům

V uších hřmí co pomsty jmeno!

Tebou řádění Tarkvinův

Tu a tam už zamezeno.

Kdož neví, jak svévolně

Štestěna si počíná

V udělování darů?

Jak přenespravedlně

Rozdělila mezi nás,

Co jí k rozdělení zbývá!

Ale láska se vysmívá

Přece její svévoli.

Kde jí Štestěna nepřeje,

Tu se ona mlčky dívá,

Zda-li jiná cesta vede

K cíli jí nepřístupnému,

Osudem ztarasenému.

Tamo dívka v samotách!

Nejevíť se přístup k ní.

Slyš, tu v nočních temnotách

Z povzdálí kytara zní.

Sladká píseň

Jeví srdce tíseň –

Letí, letí přes zahradu –

Noční jí přenáší dech. –

Láska vynašla si cestu

Na ozvěny perutěch! –

Kde jste stráže? hlídačové?

Tu-li cestu zamezíte,

Vynajdeť si brzo nové!

Co platno, že oči vaše

Ji tak přebedlivě střeží?

Marně ji uzavíráte

Na výšině tuhé věži,

Kam nemožná přikročiti

Bez smrti nebezpečenství.

Láska zná se v udatenství.

Zlomí žalářové mříže,

Odvalí nesmírné tíže,

Neleká se závratných

Výšin ani propastí.

Vstřed se odporníku vrhne,

Z rukou kořist jim vytrhne.

Císařova dcera Jítka spanilá

Knížete českého krásou ranila.

Břetislav se marně ucházel o ni,

Naděje se úsměch k němu nekloní.

Nepříznivci krutí naň zanevřeli,

Milenku do kláštera uzavřeli.

Břetislave kníže, úmyslu se vzdej,

Na svou krásnou Jítku víc nepomýšlej.

Daleká je cesta tam do kláštera,

Brány uzavřeny pevně z večera.

A žoldnéřů řady dívku hlídají,

A jeptišek sbory jí nevydají.

Hradby klášterní jsou pevné, vysoké,

A příkopy kolem, šíré hluboké.

Musil bys být orlem, bys tam doletěl,

Musil bys být hvězdou, bys ji uviděl!

Ale Břetislava vše to neleká,

Mysl kolem hradeb toužebně těká.

Srdce nepokojně tluče pomněním,

Že milenka jeho v trudu klášterním.

Vichr na úsvitě mlhu rozhání,

Obrněný rytíř lesem pohání.

Za ním tlupa mužů v železo krytých

Cvalem na komoních žene se hbitých.

Jedou, jak by vítr půlnoční je hnal,

Jakby trouby zvuk je do boje volal.

A než slunce denní nastoupilo běh,

Donesl žoldnéře po kraj lesa spěch.

Krajina tu šírá v jitřních mrakotách

Okolo kláštera nivy v ranních snách.

Tu zacinká zvonek prvním znamením,

Že se panny sejdou k ranním modlením.

Muži zastínění tmavou houštinou,

Břetislav samoten jede rovinou.

Sluníčko vystouplo z obzoru šera,

I otevřely se brány kláštera.

Zvonek ještě cinká, jasně s výšky zní,

K službám božím lid se béře sousední.

Mezi nimi rytíř s hlavou sklopenou,

Jak by se zabýval ranní modlitbou.

Do kláštera vjede, před chrámem stojí,

Kající snad hříšník vstoupit se bojí.

Ranní služby boží počnou v kostele,

Panny v kůru pějí jako andělé.

Dopěly a lidu vracuje se dav,

Jak železná socha stojí Břetislav.

A když lid odešel, panny v závojích

Dvě a dvě se berou do cel klášterních.

Mezi nimi Jítka jak se vyskytla,

Železná nabyla socha života.

Dívky se uchopí, na kůň vznese ji

A z kláštera víchrem pádí rychle s ní.

Ulekly se panny, do křiku se daly

A klášterní stráže k obraně svolaly.

Vojíné řetězem zatáhli jsou bránu,

Břetislav však mečem rozťal ho na ránu.

Volným otvorem pak s kořistí svou drahou

Šťastně do Čech ujel uvítán svou Prahou!

Tady probudila láska

Velké reka udatenství,

Sílou proklestil si cestu,

Meč srazil nebezpečenství!

Jinými zas účinky se

Jinde láska osvědčila,

Ač, prohříchu! ne vždy k štěstí

Stoupence své provodila.

Známý světu Abelard

Hlubokou proslul moudrostí,

Duchem svým se objevil

Věku svého na výsosti.

Ale láskou raněný

K Heloise zahořel

A pro nesmírnou svou lásku

Nesmírný žal přetrpěl.

Nelze vypsati ty hoře,

Jež mu bylo snášeti,

Nelze nakresliti cesty,

Jimiž musil kráčeti.

Ona ve zděch klášterních

Uzavřena nyla,

Jeho celý život pak

Černá mračna kryla.

Jejich žalu ozvěna

Dopisy jsou vroucí,

Svědectví jich zoufalství

A jich lásky žhoucí.

Ohni svatý! v skvělosti ethérské

Jenžto plápoláš vestálským jasnem

Nečistých prost dýmů, divých chtíčů,

Tobě struna hlaholí svou obět,

Tobě, roditelko velkých skutků,

Lásko posvátná!

Neníť věku, kde bys byla

Zázraky své netvořila!

Pomníváme na dobu,

Kde cit bohomilstva dával

Podnět k činům bohatýrským,

Na dobu to středověku

Proslulého rytířstva.

Ejhle úsvit romantiky

Na východu vzdálných nivách.

Ohlas dolinou se nese

Prápory se rozvinují,

Pod vojíny zem se třese

A moře se rozstupují.

Kříž vyvznášen po horách

Budí lidstvo, jenžto v snách

Trudých, šerých si hovilo,

By na slavných dějinách

S zápalem se účastnilo.

Ozbrojencům rytířským

Zdá o krásném se Edénu,

O rájích, jež osud dal

V moc sveřepých Saracenů.

Osvobodit svatou zem

Ode divého pohanstva,

Zbuzující myšlénkou

Posvátnou bylo křesťanstva.

Byl to velké lásky cit,

Jenž ty reky poháněl,

Ohromný jim slávy zvon

Od východu zazváněl.

Jeho zvuky jsou se tahly

Od dědiny k dědině

A vše duše touhou prahly

Po zočení svatyně,

Odkud skvělé vyšly záře

Zrodíc křesťanské oltáře.

Onen čas co doba lásky

Pamětný jest v dějinách,

Láska se účastňovala

Na rytířských skvělých hrách,

Láska hnala muže v boje,

Z ní prýštěly činův zdroje!

Nikdy před tím na světě

Nedošla té vznešenosti

Láska, nikdy blaženosti

Její nevznikly tak jaře.

Básníkové k oslavě jí pěli,

Harfy ku probouzení jí zněly.

Jeden světem bloudil, proslul udatností,

Druhý láskou trýzněn v lesní samotnosti

Smutně dny své trávil,

Přírodou se bavil,

V skalném žije lomu

Šumění naslouchal stromů,

Potokův bublání,

Lístků šepotání. –

Aneb přede poustevnou

V stínu lesním ukrytou

Jako štít na tajnou skrýš

Postavil si kříž,

A tam trval v modlení,

U bolestném zpomnění

Na životné marné snahy,

Ba jej snad překvapil sen,

Jenž mu dávno zašlý den

Připomenul, šťastný – blahý! –

V nižiny často pádil s chlumu svého

Hynka rytíře na Radími syn,

Kde svěžest poupěte roztomilého

Ze Libických se vyvila rovin.

Stala se umluva slibu milosti,

Utvrzena hlubokou tajemností.

Toť bylo kvítečko tvaru milého,

Mysli čisté jako májový den:

Z plápolu hled kadeřiště zlatého

Modře slonil se, co v zákvetu len.

Ňádra provájela záře jasmínu,

V líci plynul jemně nástín rubínu.

Pln ponětí v srdci jinoch svatého

V prudkotě lásky se k anděli jal.

Projevy slibu jí přísaženého

Soucit milosti u děvčete zňal.

Tvář rytířova, postavy švarnost

Množila přeludů plamennou žárnost.

Na ovrubách Jičinského kotliště,

Ze kuželných se trmí lesohor,

Přes hranole hustitého jedliště

Blíž Radími, starohrad Kunobor.

Na úpatí dráha dál obetknoucí

Ku Praze jde v rovinách se vinoucí.

V kraji se temná pronášela zpráva,

Divně na Kumboru že se děje;

A že rytíř časem v zákeři stává,

Závěje když zasypá koleje.

Sůtky-li bůra po silnici práší,

Náklad kořistě že domů přináší.

Lid hovoří: když se k půlnoci chýlí,

Z okna čekanky že v upěnění

Hlas děvečí přežalostně tu kvílí,

Žádaje od nebe svobození.

Krom to, rytíř sedě stále u kvasu,

Kostky a číše mu krátějí času.

Zpráva tu vzešla o růži Libické

V jaru šestnáctém se rumějecí.

Zdálky valem šlo jonáctvo šlechtické

Žádostně do kraje putující.

Vše k Libickému uhýbalo hradu

K obdivu kvítku, ladného tak sadu.

Náhle se ozve tu polnice třeskot;

Hradu nový se přibližuje host.

V slunci se skví brnění jeho leskot.

Do dvora přes zvedací žene most.

Zdibor rytíř to na Kumbora hoře

S řehtajecího sedá bělooře.

Pán Libické tvrze naproti spěší,

Vlídně obětuje k jízbě provod.

Z příchodu hosta srdečně se těší;

K poctě rozkáže strojit v spěchu hod.

Hojně tu čiše kolem stolu krouží,

Špíže dělí, po čem ústa jen touží.

Při stole host jiskřivý zrak upíná

Studně na růži se rumějící.

Dívce zatím kvasu hluk připomíná

Slunce ku západu prchající.

Darmo hledí Zděbor ji postihnouti,

Z hlubiny zámyslů ji vytrhnouti.

„V Oulibicích tu milátko chováte,

V kraji celém podobného není!

Jestli potud zetě ještě neznáte,

Račte přijmouti mé navržení:

Dejte jí Kunboru za hradu paní;

Část všeho nábytu věnuji za ní!“

Zděbor se tak slyšet z Kumboru dává,

Bohatstvím velikým oplývaje,

O ceně zlata mluvit nepřestává,

Výše nad krásu je vždy stavuje;

Tak že celé na něm své blaho skládá,

Osudu dívce jiného nežádá.

Pánu neznámo bylo Libickému,

Co se na Kunboru tajmo tropí:

Mladé rytířstvo že ke všemu zlému

Spěše, v opilství a hře se topí.

V souboji hyne, vadí se a hádá;

Do sklepů často kořistě ukládá.

Když zardění večerních se červánků

Mísilo do zlata rozplynutí;

Tu bělavý perokyt kolo zámku

Vál, přepanošně u větru dmutí.

Dívka, která tu na výzvědu stává,

Zná, s pery vánek jakými zahrává.

„Dlužno, matinko, mi na sady jíti;

Dozrály již v pasekách jahody.

Chlad chvěje dub – po lukách sboru kvítí!

Ze tmy slavík pěje lip u vody!“

Záhy tu děvče do háje zabírá,

Kde mu milost k nebi branku otvírá.

„Ach, Bojemile, s jakým duše věrná

K tobě spěji srdce užasnutím,

Víš-li, propast že hrozí nevýměrná

Lásce naší skoro utonutím?

V tísni pustého srdce strachy vznikly,

Země a nebe se proti mně spikly!“

„Usmutnělá tvoje pláče Milivka;

Na zmary vede krutá ji bolest!

Zdaž ubohá není ve světě dívka,

Muž nemilý jí usouzen-li jest?

Rod přinutí mě všecek k slovu dání;

Zhoubně mi dlužno hynout v naříkání!“

„„Tvář nedopusť žalu zrádně usoužit,

Překaž modrých očí zaslzení!

Nech po Milivce jinochovi toužit;

Chraň ale srdce od zanícení!

Kdoby však lásky té donutil k zradě,

Pomni, že já mstě se octnu na hradě!““

„Ty jsi mi ustanoven, Bojemile,

Nezruším věrnost tě přísaženou!

Jestli blahá projeví se mi chvíle,

Tvou budu pyšně volat se ženou!

Vezmi zatím moje pocelování,

S bohem se vrať – už zvoní na klekání!“

Tak plouly hodiny u veselostech,

Když se rytíř v plesu k Radími bral.

Však brzo po blahu a po radostech,

Vojsko když vévoda do boje zval.

Per bělavých u Libic milování

Skončilo – též sadu navštěvování!

„K prospěchu svému času užívej,

Štěstí se chop, kde se vyskytuje:

Ženichových o vnadách nesnívej,

Jestli rytíř ruku obětuje;

K níž spolu hojnost zlata přidává,

Pošetilá, jež se mu nepodává!“

Tak roditel dceru k snoubě nabádá,

Jenž se jejímu citu protiví;

Matka jí výhody na srdce skládá,

Tužbu jeví Zděbor lásky chtivý.

Vše daremné ale usilování,

Přinutit nelze ji ku slova dání.

Důvodů více není-li tu žádných,

K cíli vodí mnohokráte i lest:

Bratr její, činů pln nepořádných,

Ze dluhů nápomocen svodu jest.

Výzvěd mu příčinu vyzradil lehce,

Proč jeho přítele sestra as nechce.

Dívčiny slze počaly schnouti,

Stále Zděbor sliby obnovuje:

Jemnoslovy, dary mní ji pohnouti,

Darmo na ni ale usiluje;

Posledně rodič na odslov dotírá,

Námluvy den na druhý uzavírá.

Než ale zlá se přiblížila chvíle,

Krok děva zajme do svých březovin.

Jak ale stézku nastupuje mile,

Ana kol třešnic běží do křovin:

Na zeleném tu visí na vazečku

List složený, bezovém na stromečku.

Kdo mi tu bouři vypíše vniternou,

Jenž se v prsou děvy rozlítila,

Když duši po tří letech slibu věrnou

Láska první znovu roznítila!

Však ale hleďme do lísteku spíše,

Co milenec Bojemil jí as píše.

„Tíseň milosti, a toužba horoucí

Do ztraceného mě ráje vedou.

K půlnoci čas až dojde plynoucí,

Úmluvu v háji dovol mi s tebou;

S modra až vyline stříbro měsíce,

Tvé slze přijdu ulíbat i líce.“

Zájemu kdo ji lítému ubrání,

Ze strachu v mysli co zrůstu beře!

Naděje, útěcha pochybování

Z obsahu písma se k srdci deře;

Námluvy, věrnost a lest v duši plašné

Krutě vytáčejí, obrazy strašné.

„Zásnuba zejtra nemůže se státi,

Otče drahý! Jen ach, zejtra ne, ne!

Snad ubohé, blaho dlužno mi lháti,

Když srdce mám třesením sevřené?“

„„Přestaň!“ praví stareček, „dcero lkáti,

Dnes co není, jindy může se státi!““

Své beře v komnatě vroucně na ústa,

Jenž v plamení laskavém jí hoří

List těšivý, celujíc slova z husta,

Ač v těle mráz, v srdci žár jí tvoří.

Čím ale v půlnoční čas plyne blíže,

Oužeji dřímota smysle uvíže.

Jak ale pol dráhy noc dokonává,

Tichota hrad beře v podmanění;

Kradmo ku bránce Milivka se dává

Tužby ritířovy k vyplnění.

List, buď i lest, buď i pravda, či lhání;

K háji ji láska a touha pohání.

Kam tyto šepty ve trávě a loubí,

Kam se derou cvrky liskovinou?

Zdaž noci dech šumy věje na doubí,

Či z borové chvoje v háj se ženou?

V poskoku jak se to krade a míhá!

Jedna bludička druhou v kole stíhá.

V tom se nenáhle z beziště vytáčí

K cestě rytířovo podobení,

Ostrotělé, v tuhokloubu, a kráčí

Ve bělavém těla ozbrojení.

Kropěř na půdu s beder-li upustí,

Ouhorem co sucholist v tahu šustí.

Víchr pozdním jako v náklonu ročním,

V šeptu takém podobizna sloví:

„V blesku měsíce, u výdechu nočním

K rovině pojď, duše má, ze křoví;

Hvězdy zovou tě ve stříbru se skvoucí

Na cestu k Radími přímo vedoucí!“

Na proti své děva rámě rozváže,

S tvarnoty rouško v zad odhalujíc:

„Ještě-li můj jsi, milenče?“ se táže,

„Či na bojišti cizém jsi šel v nic?

Do světa, do hrobu, kam se ti líbí,

Provodu dáti Milivka ti slíbí!“

V tom ruku dá mu, a v pospěchu hybném

K rovině rychle se z háje berou.

Jak ale dívky ve světle pochybném

Hledy v rytířovu tvář se derou:

K ní se tu strachy a hrůza přiblíží;

Jakby z papíru rytíř byl, vyhlíží.

Líce jsou linie – čárky jen kosti –

Nikde plnost, kulatost nejeví!

Tlouště není – ale ploch všude dosti,

V tenku takém jako týl nožový.

Dívce ostrá ruka do ruky krájí –

Muž polétá si, věterci-li vájí!

V sloup hledy má oka papírového,

Hluboce v šeptu se vyslovuje.

Šusty, papír hřebení přílbičného

Rovně i plášť jeho vyjevuje.

Ostruha, bota a barva na pásu,

Všecky papíru nesou bělokrásu.

„Srdnatě, dívčino, pojďme jen dále,

Hodina cíl, naše poutě není;

Tam se bělí rodohrádek na skále;

Spěšme si, dříve než chvíle mění!

Chmúry se z jihu za námi pohání,

K rovině vítr valí je se strání!“

S mraky se usilují klusem jíti;

Hrádek za nimi otcův utíká.

V tom ale z oblohy počne se mžíti,

Ze tmy měsíc ani nevyniká.

Když ale bouři slyší děva řváti.

Dále zdráhá se mu polem se bráti.

Pak sršejí v puku krůpěje deště,

Blesk v sinavém nebi čáry seká.

Sutky do to zahučí v sypu ještě.

V cestu příval vody jim zatéká,

Od moku tíže rytíř poklesává,

Naději mdlou milence vyšeptává.

S přílbice okrasu mokro umívá –

S ramena plášť, po kusech ulétá –

Tam noha vázne – tu ostruhy zbývá –

Déšť jeden oud po druhém umétá –

V chvíli mokem ze rytíře celého

Více, než místa není bělavého!

V násile hrůza líté děvu chvátí;

Osamělá se v temnosti vidí!

Zahyne v bahnu, či na zpět se vrátí,

V nebi, neb najde pomoc u lidí?

Tak strachy ji k bažité zemi vrátí,

Až mdloba bídy její boly krátí.

Bouře zatím hromy k západu v zlobě

Z nižiny zavaluje ku horám.

Ku škodě vítr honí a porobě

Rošťin a štěpnic, se ku voborám.

Hvězdy uhasly – a stříbro měsíce

Z temna hustého se nesměje více.

Jitro unášelo chmúry a páry.

Svaliny přes hory zalétají.

K Oulibicům žene slun zlatočáry:

Květnice poupata rozkvétají.

Jasno a modro se skví po nebesku;

Nikdo o bouři neví a o blesku.

Když děva ze mdloby k sobě přichází,

Které chopí se jí užasnutí!

Nikde močal – nic o strachu – nesnázi –

Bída ji zoufati víc nenutí.

S lůžka se nehnula ani na chvílku,

Lístek tisknouc rukou stále na tílku.

„Víry-li mám tomu přeludu dáti?

V pravdě živé, takové-li je sen?

Ach, zahynul snad! a přijde mě zváti,

Bych ho provázela na svět onen?

Snu podobizna-li v mysli ostává;

Co tento list tedy vyznamenává!?“

Trouby v tom ozvěna hlas nese polní.

Bráně hrčí dolů z řetězů most.

Jest to ženich, nebo soused okolní?

Z vlasti přišel, či cizí je to host?

Syn udatný hradu to Radímského!

Již s vrance dolu sestupuje svého.

Zděbor se dozvěda zpět že přichází,

Proto na námluvy důtklivě hnal;

Najda samou u Milivky nesnázi,

Lest vstříc děvě on ustrojit znal:

Přestrojením citu, jmena a psaní

Šel ji unést, v lese číhaje na ni.

Pisatel listu na zámku tu sloužil,

V tom Bojemilovi zprávy dodal,

An s Zděborem vždy po zápasu toužil,

Rychleji svou k Libicům dráhu vzal;

Najda tu děvokrádce na čekání,

Rozkolí lebku mu, v odporu stání.

Však děva v noci se k háji neváží;

Oučin jiný lístec v ní učiní:

Hlavu nití jí a mysl uráží

Probudě bázeň a naději v ní:

Duch na papíru vždy hluboce lpící

Provodil k přízraku obraznost snící.

„K vlasti vracím se plný blaha v právě.

Větev držím v hrsti louroviny!

K vlastní a králova vítězoslávě

Mír beře záměry do krajiny!

Pomstu Zděbor meče mého též zkusil;

Šiditel ženstva, prach líbati musil.“

„Výjeve ráje – radost svrchována –

Předcite nebeska blaženosti!

Drobino rozkoše anděli dána:

Živ Bojemil a v statečnosti!

V lesku barev chvějecí veleštěstí,

Sotva Milivce je blažené snésti!“

„Dávno již ctím větev kmene vašeho,

Králův obraz prsa mi oslaví.

Jízvy jsou svědkové oučinu mého!“

Tak Bojemil směle k starci praví.

„Pěň rodu z Radími jestliže znáte,

Tehdy Milivčinu ruku mi dáte.“

„Věk ředité mi zbělil kadeřence;

Mé nehoden byl i čáky Zděbor.

Mému-li dítku osud plete věnce,

Pročby rodič tomu stál na odpor?

Tvá buď Milivka! přijmi rukodání,

Vezmi s Milivkou i mé požehnání!“

Kamkoli pásmy zemstva kroky zašly,

Šíra nesmírnost kde dostihnul hled;

V obzoru každém zřetelný jsme našli

Milosti sled!

Na křemeništěch mračné Himelaje,

Kde v stržinách věčný škebí se sníh,

V závějích Zemly, mráz zhoubný kde váje,

I tam kde líbý zjevuje se jih;

V zákruhu palm a hvozdí kokosného,

Kde blahožitnost živoků se jme;

Kde věje prápor lidstva zvřeleného;

Milost ho dme.

Zda peruť ji odvážně doprovází

Přes světa podslunního pruh?

V rozboru všech věterných hrází

Též i cizí kotoučit světů kruh?

Snad k mezerám mlžného hvězdocestí

Ji opovážný dává vznes?

Do šera věčnosti snad dráhu klestí,

Kde se rozkládá veškerosti kres?

Kde se blaží jakosti bezetvarné

Pozbírající tělesnost a zev,

Objevené na výši slunoparné,

Kde srdce kolotání nedme krev;

Jimž ale v konečenstva blaženění

V nepomíjící spáse schází jen,

Člověka kouzelného utěšení:

Milosti sen!?

Proto derou na zem se z pásma ráje

Překročit věčnokrajin jasný lem;

Mílčete výjev obořím kde váje,

V stříbrovité modrosti kde se krouží zem.

Zde se vyvájejí z lůn vznešenějších

Stvůry výtečných člověčenstva těl.

V schouli které pozemských spolků dlejí?

Krajinou kterakou jejich vyznačit rod?

U zbožení se všekdy honosejí,

V činu každém pozírá obdiv schod:

Tomu svědčí krása těla,

Že Olympu uletěla.

Jiný beře vánem lety,

Skoumá světlo, váží světy,

Sbírá, loučí barvou duhy,

Rozestírá slunopruhy.

Onen vražbou umu snaze

Budí život na obraze,

Jakost tvaru andělského

Klade roucha do zemského.

Snad barví-li oděv kvítí

On svou růži v ohni nítí;

Onen spolče schodně míru

Sanytr s uhlím, a síru;

Pěchy tře je, drtí, moučí,

Pokrupic vlahou to sloučí,

Řešetem až v prosívání

Dojde zrno kulování.

Oučin toho čarosměsu

Předčí hromošíp u vznesu:

Trže skály, nese horu

V padrtinách do oboru!

Mnohý žene z otřesení

Struny, duši veselení.

Jasně srdce obeznívá,

Ples budí neb slzí vlívá;

Sluchatele z žalu, z hněvu

K milostnému vede směvu;

Ba i vražba v jeho lyře

Dravé ukrocuje zvíře.

Jeden váže písmeniska

Promyslně na strojiska.

Obsah pomyšlenky celý

Klade, ploše v rovnočelí.

Sloves plachých úlet stavě,

Kreslí mluvu zraku k bavě,

Listy tisícerně množí,

Um, v celotě světa boží.

Od počátku země, zisku

Víc nečerpal věd, co z tisku.

Jiný brodí přizněn vánem

Lodí širým Oceánem.

Víže za mokrou propastí

Nové svity ke své vlasti.

Tento káže žarné páře

Vléci po železné čáře

Břemen, hmotu nesmírného

V letu, světa do šírého.

Onen kresí střele hromu

Stezku k zemi s věže dómu.

Pletivo třetí rozbírá,

Které lebka lidstva svírá;

Tře se skumně do bludiště

Vlasitého žiloviště.

Sítě mazder rozestírá,

Čivy svíjí, k srdci zírá;

Vodí sluchu vlny zvuku,

Klade na slup bělma ruku.

Jiný našel k tajnosledu

Klíč, vzorného branovědu.

Sláva čelo jeho vění,

Větší odplat v světě není!

Některého vysocení

Vzešlo, z víry posvěcení.

Jeden protřesem rozsvítě

Jiskru, v skrejší kovné nitě;

Dřív než drobin dvisko mine,

Ji kol zeměpasu vine;

Co se v dálce krajin stává,

O tom mžitkem zprávu dává.

Mnohý spěší do brčálů

Na lem kastalských křišťálů,

Pojí ducha věštbou básně,

Tvoří ráje, pěje krásně,

Slaví div přirozenosti

Ve milosti!

Všecko, co pohled odkryl spůsobného,

Myslivost, vážnost, ušlechtilý mrav;

Tajemství světa průhledného,

Objevuje důstojný jejich stav:

Dokonalosti výbor, vědy jasnost,

Přírody skumů důklad, umů zpyt;

Všude vyniká zboženosti vlastnost,

V blesku se posvěcení jeví cit.

Prv dráhu netřelou též pravdě dláždí,

Předpovodní klestí promyslů les.

Kde nevědomství temnost lidstvo vraždí,

Bodřeji vzdělanosti pudí vznes.

Kde škaboniště pověrečné hnilo,

Chovajecí jen nasedlinu žab,

Kde jedovýparné povětří dlílo,

K průlevu mu hati se spádem žlab

Po vřesovištích v lichevném bodláčí,

Vousy větřík kde kapradinou vál,

Cestovatel teď štěpnicemi kráčí,

Utěšené upíná zraky v dál.

Kam v zápolí jen venkem skumně zajde,

S výnosy sloučení zdobnosti najde.

Povaha tak svatá nás k sobě táhne,

S ráje beroucí k zemi naší slet;

Člověk takou zde nikdá nedosáhne,

Tu objeví jen duchorodný svět.

Po skončení nařízené jim skoužbě

Když ztupení pronikli jasnem noc,

Roztěšení došedše v žarné toužbě,

Zkoušeli lásky čarodějnou moc.

Tu ochladlé opustí země skrýše

A na slunce upřevše jarý hled,

Přes dráhy mlíčné nad azurné výše

Na perutích myšlénky berou vzlet!