ZLOUPENÍ CHRÁMU.

To nebyl zlosyn bojící se světla,

jenž zloupil bohatý náš bremský kostel,

– ó bolesti, ó slepoto ty hříšná! –

tvůj pastýř, strážce tvůj, náš arcibiskup

jak pohan řádil v svaté boží síni

a kradl, kde měl před zloději chránit.

Když hrabě Bernhard zabil Godefalka,

jenž v držení měl hrabství Emisgoe,

náš arcibiskup nabíd panu králi

za léno jeho tisíc liber stříbra.

I dal mu pan král hrabství uprázdněné,

a že mu tehdy peněz třeba bylo

v podnicích polních, které zdvihnout hodlal

na jaře proti panu papežovi,

na zaplacení sumy velmi tlačil.

A tehdy zloupil chrám náš arcibiskup.

Vzal kříže, oltáře a dary cenné,

vzal vínky světcům, ba i berlu svoji,

hůl svoji pastýřskou vzal arcibiskup.

A slyše pláč a vida smutek lidu,

jenž k nezvyklému divadlu se sběhl,

že záhy, chlubil se jim takto těše,

dá místo stříbra chrámu samé zlato.

Ó loupeže té! Kříže dva tu byly

ze stříbra celé zlatem vykládané

a drahokamy hojně posázené,

pak hlavní oltář plný sošek, věží

z čistého stříbra, dar královny Emmy,

dál kalich slavnostních mší, velký, těžký,

z rudého zlata, plný velkých perel

– ten kalich dala Agnes císařovna

při narození nynějšího krále

z radosti velké chrámu na památku –

a vše to vzal a ještě mnohé jiné...

Muž zlatník, který tavil ony věci,

přísahal každému, kdo slyšet toužil,

že z přinucení jenom provést musil

přeměnu lupu kostelního na kov.

A v taji svěřil lidem několika,

že bylo mu, když kladivem bil v kovy,

jakoby slabý dětský nářek slyšel...

Však od té doby dlí náš arcibiskup

na hrabstvích svých jsa oddán jízdě, honbám

a zábavám, jež zvykem pánů světských,

a nevkročil v chrám bremský od těch časů –

snad že mu nelze rozhlednout se kolem

a vidět věci, jichž tu dávno není...