Žluč boje.

Ach, štěstí, snové, illuse a vzlety!

Co platno všecko, skutečnost nám nedá

vzplát květem plným, náš se chudý zvedá,

a bezlistý jak ocúnové květy.

Jen odkud beřem sílu svou a vzněty

v boj nový, v kterém závist hrozí bledá,

kde každý vzdech a sten dí: Běda, běda!

nad propadlými, ztracenými světy?

Zda z tebe, lásko svatá, nesmrtelná,

jež stále doufáš stokrát probodena?

Zda z tebe, divný, sladký zvyku žití?

Co obraznost chce smavá, ruka dělná,

vše duše rve a chytá, dřív než změna

ji schvátí – boje žluč však vždycky cítí.