ŽLUTÁ NOC

Bouř odešla; noc černou jsem čekal.

Však z par a hedvábných mraků

žlutý zazářil měsíc,

a nebe celé nasáklo žlutí,

a dálky ztonuly v žluti,

a všecko i světlo v mé duši

bylo žluté jak němý měsíce lesk.

V tu noc myslil jsem na Tebe, drahá:

Dala’s mi všechno, čím život Tvůj rozkvet;

já lásku Tvoji pil jak silné víno,

až těžká hlava má v sny padla,

až v náruči Tvé, dýšící vůní a teplem,

jak v hedvábí měkkém usnul jsem tvrdě.

Náhle stiskla mne bolest,

a já procit jsem v úžasu trpném.

Hle! Místo srdcí vzkvetly nám dvě veliké a žluté růže,

a kolem nás jen žluté růže,

jež plakaly silnými vůněmi krve,

krve již sražené, žluté a černé,

jež prolita při vraždění naší Lásky.

A oknem zírá k nám žlutavý měsíc,

jenž zazářil z par a hedvábných mraků,

a nebe celé nasáklo žlutí,

a dálky ztonuly v žluti,

a všechno, i světlo v mé duši,

bylo žluté jak němý měsíce lesk.