Žluťák.

Mám rád ta hluboká a vlhká luka,

když z jara žluťák potáhne je zlatě,

i potok, jak se řine oklikatě,

a vůkol všecko dýchá to a puká.

Mám čejku rád, jak hustou travou šuká,

i motýla, jenž přiletuje k mátě

i starou vrbu, zase v dívčím šatě,

a datla, jak do hnědé kůry ťuká.

A uřícený kluk po Božím hodě,

jak červeným zde vejcem popovejší, –

pak dívka, jak se shlíží v čisté vodě:

„Co řekne asi dnes můj nejmilejší?“

– a odskočí a trhá kytku s chvatem

a po sukénky rousá se tím zlatem.