Žluté listí.

Kráčím lesem; žluté listí

u nohou jsem zhlíd’,

žlutým listím musím břísti,

chci-li dále jít;

ondy svěže nad mou hlavou

snivý pělo zpěv –

zvadlo, spadlo bouře vřavou!...

Zimy teskný zjev.

Co v něm dříve ptáků bylo

a co motýlův,

blažené když jaro pilo

z číše zlatých snův!

Čím se lesklo, čím se chvělo,

všecko je to tam!

Leč co tenkrát v srdci tkvělo,

to v něm posud mám.

Nechať prchly blaha zvěsti,

přec jich květ byl mým,

posud srdcem v sladkém štěstí

chvil kdys milých dlím;

třeba v oku zaleskne se

náhlé slzy svit,

neželím, čas brzo snese

zase mír a klid. –

Chvil zaniklých listí sváté,

zlý tě porval čas,

vzpomínek však v záři zlaté

zeleno jsi zas,

a jak ondy v krásné chvíli

jara zlatých snův

zpěvní ptáci tebou pílí

s hejny motýlův.

Úsměvy i vzdechy jsou to...

Písně! Kde váš kvas?

Na svých nohou stáří pouto

tajně stíhám vás;

jdu za vámi jako kdysi

lesů do útrob,

nad hlavou mi mraky visí,

u nohou zřím hrob. –