ŽLUTÉ LISTÍ.

Zahučela v hlavách stromů

bílé zimy píseň děsná,

servala jim s větví zlato,

vmetla v oblak celé hrsti...

Holé větve trčí k nebi.

Letělo to suché listí

jako vyplašení ptáci,

jestřába jež peruť děsí...

Vyletělo – spadlo k zemi

tichým pláčem teskné duše.

Byla šeda zem i nebe,

běs kdy vichru v stromech řádil,

a při zvuku písně žalné

zlatem smrti vystlal cesty...

Zvonilo to umíráčkem.

Šeptalo to mroucí listí

věštbu... Vichr v kraj s ní chvátá:

„Přijde den – ať dnes či zítra,

kdy tě smete peruť času...

Co jsi víc, než žluté listí?“