ŽLUTÝ RMUT.

Dní hrstka v roce – toť mých svátků čas,

kdy v slovenský svůj koutek toužně chvátám

i raduji se, kraj ten vida zas,

kde k místům všem lnu, k polanám i chatám.

Ó, pamět má i jména samot zná tam...

leč menetrend* já zočiv tentokráte,

jsem zachvěl se, jda vstříc již opět ztrátám:

jak Bábel jazyky když náhle zmate –

víc nečetl jsem jméno nižádné mně svaté.

Dál! Dál! Tu všude bydlí bratří kmen,

byť – přes noc – sídla jich se jinak zovou.

Kde vznikl jen ten příval cizích jmen,

jak obce, trati, stezky teď tu slovou? –

Kdys nuznou znělo mluvou sousedovou

slov tolik vypůjčených vůkol všude:

tož dnes již vyrovnal se dlužník s vdovou,

vše stonásob jí hradě, ženě chudé...

Pan dobroděj! Och, Slovač jak mu vděčna bude?

Jmen panských příval – v kouty na Tatrách!...

Ta jména kolib, niv a vod i strání,

jež v brázdě hoch i pastvec při vatrách

kdys měkce vysnili, jsou mrtva z nenadání;

tak na ráz mrtva bez chvil umírání,

jak lotřík od zadu-li tne tě z křoví,

a tak jsou zohavena k nepoznání,

že kmet jen pláčem, jinak neodpoví:

po staru nesmíť on – jmen nových nevysloví!

A kámen, hvozd i luh – vše němá tvář –

své přezdívky, žel, s mukou trpí tiše,

kdy dítě, jak mu velí slabikář,

je cize osloví i cize píše. – – –

Ach zvuky sladké, v prach sraženy v pýše

nebudou nikým vryty ve skal stěny

a nikým v spánek časný pod cypřiše

v cín uložené pevně zatmeleny: – –

těch harmonií skvost je stlumen bez ozvěny!

Ó Evropo! Dob zašlých taj i spor

je značen jmény aspoň řek i hor,

jež mluví snáz než bronz, prach v popelnicích.

I Slovanů rod dávno nežijících,

jenž v krvi své se zalkl, v Labi řece,

ve žluči vítězů, v jich křtitelnicích...

i ten má na hrobech svá jména přece:

vrah onen hřbitov ctil, byť z chrámů vybil žrece.

Leč stepní syn – má po předcích svůj mrav:

kam rozvalí se, zátopa tam zloby,

proud splaví lán i měkkou zeleň trav

i květ i člověka i chrám i hroby. – –

Snad vzpomněl Hun té v šeru zašlé doby,

jak největšího pohřbil z vlastních reků,

též jeho plen – lup vzácný, svatyň zdoby –:

že přes hrob ten hnal žlutě-kalnou řeku...

Děs přívalem tím žlutým počal již. – Děs věků!