Žluva.

Zlatý pták se vznáší na zem,

vidíte ho v lesa stínu?

jasně zvučným jara vzkazem

pustila ho Vesna z klínu.

Vítej!

Ejhle žluva všecka zlatá,

živá flétna našich lesů, –

slyšíte, jak sluncem jatá

zpívá, volá: „Jaro nesu!“

Vítej!

Žluva, hvozdu klenot ryzí,

jež se živým ohněm nítí

a v zelených vlasech břízy

jako zlatý topas svítí.

Vítej!

Žluva, jejíž rudé oko

jako granát v slunci hoří,

jímž vzkaz nebe přehluboko

v stromu zmladlou hruď se noří...

Vítej!

Žluva, jež své zlaté tělo

na peruti pyšně váží,

když, co steskem v mlhách tkvělo,

zora v rosné perly sráží.

Vítej!

Žluva, jež jak žhounek letí

a jak žlutá růže kvete,

v rozsochu když útlých snětí

umělé si hnízdo plete.

Vítej!

Žluva, jež si budku snová

z lýčí, z vlny, v lásky vzruchu

a jak šipka Apollova

vzlétá v modré vlny vzduchu.

Vítej!

Žluva, jež se čarně spila

leskem slunečného zřídla,

nechať při tom popálila

sametové hroty křídla.

Vítej!

Žluva, posel Svantovítův,

před jehožto ořem letí,

aby v temnu lesních skrytův

zasmálo se mladé snětí.

Vítej!

Žluva, Vesny pělka snivá,

jejíž výkřik taví ledy,

jež když první píseň zpívá,

vzdechne zima naposledy.

Vítej!

Žluva, obraz slunce skvělý ,

i s tajemnou ňader skvrnou,

jemuž vesmír oddán celý,

v jehož zář se světy hrnou.

Vítej!

Žluvo, ptáku tepla, jasu,

s černým křídlem tmy a chladu,

v tvého zjevu slunnou krásu

obraz všeho žití kladu.

Vítej!

S teplem zář jsou znakem žití,

tma a chlad jsou znakem hrobu,

a já toužím jasno míti,

a já slunnou chci mít dobu.

Vítej!

A já rád mám, jas když smavý

do lidských se ňader vnočí,

rád mám vůkol jasné hlavy,

jasné tváře, jasné oči.

Vítej!

Zima s tmou vzlet žití ruší,

běda, kde to dvé se střetlo! –

a já rád mám teplo v duši,

a já v hlavě rád mám světlo.

Vítej!

Zima s tmou jsou družky klidu,

v tmě a chladu není vnady,

a já rád mám teplo v lidu,

světlo, zář a volnost všady.

Vítej!

Vítej, vítej, posle jara,

duším všem, jež země hostí,

ať jim slunné štěstí hárá

od věčnosti do věčnosti.

Vítej!