Zlý čas.

Tak vrací se mi zas ten čas,

jenž perly věsí na kraj řas

a ledem dýchá k tváři,

to lstivý onen září,

jenž o všecko mne oloupil,

dal slzy za krev mou, již pil,

vzal zlatou berlu stáří

a s mou se duší sváří.

Tak vrací se mi zas ten den,

jenž chtěl, bych v žal byl ponořen

v snu rozkaceném roji,

a stálý úklad strojí

a káže: „Mlč, co na tom máš?

i se svou písni zapadáš !

chceš ku věčnosti zdroji?

kdež dcerušku máš svoji?

Pryč s domluvou, pryč! Snít mě nech!

Až na poslední prsou dech

své písni věren budu,

jest těšitelkou v trudu,

jí na křídlech se nesu výš –

ať s dětskou píď jen, nebi blíž,

bych zhubil žití nudu...

Té touhy nepozbudu.