Zlý démon.

Již tomu řada dlouhých roků,

co s trůnu zazněl vládcův hlas:

„Chci volného Vám přáti toku,

chci blaženější vidět Vás.“

A slovo zůstalo jen slovem

a slibem zůstal krásný slib – –

My dosud v starém proudu plovem

sdílíce němých osud ryb.

Co příčinou je toho zjevu?

ký mráz ten něžný zhubil květ?

Co z daru učinilo plevu,

již bez škody lze vrátit zpět?

Jeť démon to, jenž dráhnou dobu

již vládne naším osudem

a pro jehožto černou zlobu

my nikdy šťastni nebudem.

U trůnu stojí zlý ten rádce

a provádí svůj pekla um;

jeť ohavný to věru zrádce

a sluje: záští k Slovanům.

Byť požehnání slova zněla

k nám s trůnu v lásky nadšení,

prv nežli k cíli doletěla,

on v zlou je kletbu promění!

Nadarmo úpí lid slovanský,

žeť nesnese již břemen tíž,

nadarmo vzývá soucit panský,

by k němu sklonil sluchu blíž.

Ty nářky jeho démon krutý

vždy bouří hany přehluší

a v hněvu stojí nepohnutý,

jejž ani peklo netuší.

A proto naděj za nadějí

si v časný hrůbek ulehá

a proto dále nářky znějí

a kletba kol se rozléhá.

Kdo netvora as toho zničí,

jenž v svobody nám brání chrám?

Jsme národ tichý, holubičí

a protož pomoz Pán Bůh sám! – –