Zlý kníže.

Mne upomíná ptáků let,

jak v letu mizí čas;

kol květy, v středu vodomet –

jak dávno proudí as?

A paprskové večerní

se růžně vzhlížejí

a jiskří v pružném kypění

hrajících krůpějí.

Zčernala pozlacená mříž,

v trávníku květe mák,

porušené stromy srostly již,

že nepronikne zrak.

A pověsť dí, že před časem

zde sídlel kníže zlý,

že krásnou dceru ukryl sem

v tajemné obydlí,

by zapomněla v samotě

na osud milého,

jenž propad smrti pokutě

v lup záští mstivého.

Zde po těch stezkách bloudila

v přetěžkém vzpomínání,

zde u těch růží plakala

věrna až do skonání.

To dávno již. Leč stezkami

zas dívka smutná kráčí

a mladé oko slzami

zmařené lásky smáčí.

Znáš osud, zlého knížete?

ten zdrtil její štěstí,

a zapomenout v samotě

jí těžko, těžko jesti.