ZMAR

Má příroda co rok svou dobu vadnutí,

když podzim stele hrob do vlhka luk a strání;

má příroda co rok svou dobu umírání,

však jaro poslední, stesk písně labutí,

v odchodu do mlhy vzdech touhy nesplněné,

to hoře bez vzkříšení nových jar,

boj o chvíle a konec všeho – zmar –

neznají proudy krásy rozvlněné.

Neznají smutku posledního snu,

poslední naděje pozvolné zhasínání;

jdou jenom spočinout na břehy vod a strání,

pro sílu kořeny sahají k bezednu.

V ten proces zániku, jenž všeho zmocňuje se,

jsou jenom proměnou vřaděny bezděky;

však člověk, vadne-li, je stínem v lidském lese,

a v podzim usne-li, spí potom na věky.